Niky

5 - Poté

Moje předsevzetí držet jazyk za zuby mi vydrželo přesně pět vteřin. Poslouchala jsem Niky, která už zase seděla vedle mě v lavici, jak nadšeně popisuje každý detail pobytu na horách, a roztržitě jsem čmárala po obalu sešitu chemie. Nedokázala jsem vnímat nic z toho, co mi vykládá. Škrábání mojí propisky se najednou zastavilo.

„Líbala jsem se s Martinem," vyhrkla jsem.

„Cože?" Nikčina pusa se otevřela dokořán, ale když viděla, že si nedělám legraci, koutky se jí roztáhly do rozpustilého úsměvu.

„Ty. Malá. Rajdo. Jsem na tebe tak pyšná! Konečně se moje výchova začala projevovat," smála se, jako kdybych jí právě řekla skvělý vtip.

„Nech toho," sykla jsem, „vždyť jsem podvedla Tomáše."

„Jedna pusa..." mávla Niky ledabyle rukou a pak se ke mně spiklenecky naklonila: „Jaký to bylo?"

„Ty jsi děsná! Neměla jsem ti nic říkat!"

„Detaily. Já chci detaily," nenechala se Niky rozhodit.

„Bára se kvůli podobnému líbání rozešla s Davidem. A to jsi neříkala 'Pff, jenom pusa'," trvala jsem si na svém.

„Ale to je přece něco úplně jinýho."

„Vážně? V čem?" založila jsem si ruce na prsou.

„Ve všem. A až mi to detailně popíšeš, tak ti povím, v čem konkrétně," smála se Niky sebejistě.

Protože jsem opravdu potřebovala vědecký rozbor od spřízněné duše, vylíčila jsem jí úplně všechno. Od pozvání do kina až po můj úprk po nečekaném polibku. Niky svítily oči, jako kdyby sledovala telenovelu, kde se po 165 dílech dá ústřední pár konečně dohromady. Když jsem se dostala k polibku, vypískla a zatleskala rukama a já jsem si nemohla pomoct a přidala jsem několik detailů, které jsem původně hodlala vynechat. Jako třeba pocit, kdy mi tělem projel mráz, který neměl nic společného s okolní teplotou.

„To je taaak romantický," vzdychala Niky.

Měla jsem to vědět. Její bezstarostný, laxní přístup k životu se promítal i do vztahů. Jen velmi málo věcí brala vážně a kluci k nim rozhodně nepatřili.

„Není! Nemělo se to stát a už se to nikdy nestane!"

„Uvidíme," pokývala Niky vševědoucně hlavou.

***

Kromě zasvěcené Niky se zdálo, že si nikdo ničeho nevšiml. Ono totiž nebylo čeho. S Martinem jsem komunikovala stejně málo jako před jejich odjezdem. Možná ještě míň. To jak jsem se bála, aby na nás nebylo něco poznat. Opět jsme se dostali do té fáze, kdy jsem se úzkostně vyhýbala jakékoliv situaci, kdy bychom spolu mohli být sami.

Tomáš byl spokojený. Moc se mu nelíbilo, když jsem mu vyprávěla poněkud zcenzurovanou verzi toho, jak jsem s Martinem trávila čas, když byli pryč. Ale protože to vypadalo, že se z nás ani přesto nestali kamarádi, neměl důvod nás z čehokoliv podezírat.

Barča byla o něco zvědavější. Holky přece jen vycítí, že se něco děje. Nešlo jí do hlavy, jak jsme spolu mohli trávit tolik času, když si očividně nemáme co říct.

„Stalo se mezi váma něco?" vypadlo z ní, když jsme jeden den vedle sebe seděly v autě. Nabídla se, že mě odveze po tréninku domů. Byla zrovna taky ve městě, před hodinou dofotila nějaké nové plakáty a překvapila mě ve dveřích tanečního sálu.

„Cože?" zaskočilo mi jablko, které jsem ledabyle ohryzávala.

„Já nevím, chováte se tak divně," pokrčila rameny.