Niky

8 - Plány

„Ty jsi nemožná," smál se.

„Já? To ty!" drcla jsem do něj a asi po stodesáté zkontrolovala dvojčata, rachtající se v mělké vodě.

Byl nádherný letní den. Jemný vánek mi cuchal prameny uvolněné z nepořádného drdolu a sluníčko mi zahřívalo nazlátlou kůži. Tohle byly ty správné prázdniny. Až teď jsem si uvědomovala, kolik nervů jsem si za uplynulého půl roku prožila. Přepadení, ošklivá nemoc, maturita, nepodařené přijímačky. Ale nakonec se všechno srovnalo a bylo tak, jak má být. Tedy skoro všechno, napadlo mě, když jsem ucítila velkou teplou dlaň na bedrech. S přimhouřenýma očima jsem se usmála na Tomáše, který se zřetelně rýsoval na pozadí ostré sluneční záře. Byl sladký. Nabídl se, že mě a dvojčata dnes odveze na koupaliště. Bůh ví, že strávit celý den s mými hyperaktivními sestrami chce pořádnou dávku odvahy a silných nervů.

Poslední tři dny jsem v hlídání Adélky a Nelinky působila jako překlenovací můstek mezi pobytem u babičky a odjezdem na tábor, který je čekal pozítří. Snažila jsem se jim neustále vymýšlet nějaký program a koupaliště mi připadalo jako bezvadný nápad, protože stačilo sedět na kraji dětského bazénu a hlídat, jestli se zrovna některá netopí. Nemusela jsem kolem nich pobíhat a hrát hry jako předchozí dny. Původně mě sice napadlo vzít je k nám domů do bazénu, ale brát děti, které má otec s novou manželkou, do domu nového manžela matky, mi přece jen přišlo trochu divné. Vztahy v naší rodině se směle vyrovnaly mexickým telenovelám.

A z mého milostného života by mohl být úspěšný teenagerovský seriál, napadlo mě, když si mě Tomáš přitáhl, aby mě mohl políbit. Nestihla jsem se tomu pořádně poddat a už jsem uslyšela známý jekot. Vytrhla jsem se z Tomova objetí. Ještě jsem se ani nevydrápala na nohy a už jsem viděla zdroj incidentu. Vřískající Adélka stála u okraje bazénu a Nelinka jí s vytřeštěnýma očima hleděla na koleno, z něhož se řinula krev.

Zároveň se mnou se k holčičkám dohnal místní plavčík, zřejmě vděčný za trochu vzrušení v tom líném dni.

„Co se stalo?" vyhrkli jsme současně a neušlo mi, že se na mě plavčík pobaveně usmál.

„Já jsem spadlaaa," vzlykala Adélka.

„To nic," vzala jsem ji do náruče.

„Já ti to zalepím, ano?" utěšoval ji plavčík.

„Neee."

„Nebude to bolet. A mám moc hezkou náplast se zvířátkama," snažil se.

„Neee," protáhla znovu Adélka a přitiskla se blíž ke mně.

„Tak maminka půjde s tebou a zaváže ti to ona, ano?"

„Sestra," opravila jsem ho se smíchem. To bych si musela hodně pospíšit, aby dvojčata byla moje.

„Pardon, ale ta podoba je neuvěřitelná," mrknul na mě plavčík. On se mnou flirtuje?

Za námi se ozvalo odkašlání. Tomáš si pohledem poměřoval toho zhruba stejně starého kluka, klečícího vedle mě. Ani jsem si nevšimla, že přišel za námi.

„Pohlídej Nelu. Půjdeme jí to zalepit," zvedla jsem se i s malou v náručí a vlepila mu pusu na tvář, abych ho trochu uklidnila. „Díky."

Přesto s nespokojeným výrazem sledoval, jak s urostlým plavčíkem odcházím do zázemí areálu. Chtělo se mi zvednout oči v sloup. Vždycky tak žárlivý. Co bych tam s plavčíkem asi tak dělala, když jsem s sebou měla dítě?

Adélka předvedla hysterickou scénu, když jsme ránu dezinfikovali, ale lepení náplasti jsme naštěstí zvládli bez dalších problémů a ven už vyběhla po svých. Letěla se pochlubit sestře se žirafou, vyobrazenou na dětské náplasti. Poděkovala jsem plavčíkovi a doufala, že Nelinku nenapadne si něco udělat, jen aby nebyla v něčem pozadu. Zbytek dne však proběhl v klidu. Aspoň co se dvojčat týkalo.