Niky

1 - Svatba

Seděla jsem na parapetu, nohy opřené o studený radiátor, a pozorovala, jak pode mnou na zahradě teta Andrea, nejlepší kamarádka mojí mámy a máma mojí nejlepší kamarádky, a její italský manžel Domenico chystají stoly pro hosty naší malé svatby.

„Zašpiníš si šaty, " konstatovala suše Niky, zatímco si před zrcadlem upravovala vlasy.

„Zašpiníš si šaty, " zaznělo jako ozvěnou, ovšem mnohem vyšším, silnějším a vystresovanějším hlasem. To jak máma vešla do pokoje mojí nejlepší kamarádky a uviděla mě.

„Teto, ty vypadáš úžasně, " zatrylkovala Niky a já jsem byla docela ráda, že aspoň někdo dokáže projevit dostatečné nadšení.

Samozřejmě, Niky opravdu byla nadšená. Svatbu pomáhala plánovat spolu s oběma našimi mámami a tak taky vznikl nápad na svatební dar od našich přátel tak blízkých, že byli skoro rodina. Svatba bude v jejich domě, jehož přízemí a část zahrady zabírá rodinná italská restaurace. Ale možná byla Niky taky nadšená z toho, že se mě konečně zbaví. Nápad na místo svatby jsem totiž považovala za dokonalou výmluvu, jak oddálit moje stěhování do Karlova domu. V rodině Bonelliových jsem byla vždycky vítaná a v šestičlenné domácnosti, čítající tři děti, dva rodiče a jednu babičku, se jeden člověk navíc ztratil. Takže jsem většinu času před svatbou trávila tady, pouze s malými přestávkami, kdy si mě nárokovala babička nebo táta. Přestože jsem věděla, že se chovám jako malé děcko, zarputile jsem si stála na svém, že stěhovat se přece máme až po svatbě. I když všechno, včetně mámy, už bylo přemístěné do Karlova domu. Ach jo, asi bych měla místo „Karlův dům" používat „doma".

Ze zamyšlení mě vytrhla až teta Andrea, která nakoukla do pokoje: „Tak co? Jdeme na to?"

Máma začala teatrálně zhluboka dýchat pusou a já jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo obrátit oči v sloup. Tohle vůbec nebyla ona! Nebýt její nervozity, byla by to tak pohodová svatba. Žádný boj s časem a dopravou, protože obřad bude na zahradě a ne někde na úřadě, ani s hosty, mezi nimiž byli opravdu jen ti nejbližší. Z naší strany babička, mamčin brácha s manželkou a mým bratrancem a Bonelliovi. Ze strany Karla jeho bratr a jeden kamarád s rodinami a druhý kamarád jen s manželkou. No a samozřejmě já a Hynek.

Obřad naštěstí proběhl rychle. Oddávající si uvědomoval, že zbytečné řeči nejsou v červenci pod odpoledním sluníčkem zrovna vhodné. A ani potřebné, vzhledem k tomu, že šlo už o druhou svatbu obou zúčastněných. A tak se za chvíli všichni ládovali dobrotami z Domenicovy kuchyně a chladili se ve stínu obrovských slunečníků.

Se skleničkou sektu jsem se usadila kousek stranou, skopla boty na jehlových podpatcích (fajn nápad na zahradu...) a hodila si nohy na protější židli. V tu chvíli zavibroval můj mobil.

„Tati?"

„Ahoj, tak jak to zvládáte?" Zdálo se, že tátovi skutečnost, že se jeho první manželka vdává, vůbec nevadí. Vlastně zněl spíš pobaveně. No jistě, taky si myslí, že se máma musela zbláznit. I když zrovna on by ji měl chápat.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Jak to nejlépe popsat?

„Obřad byl krátký, jídlo je úžasný a vedro k padnutí."

„Haha, to je tedy report," smál se táta. „Tak vyřiď, že gratuluju. Třeba teď budeme jezdit na rodinné dovolené společně."

„Vtipný," ušklíbla jsem se.

„No tak, užívej si párty. Nebudu rušit, pa."

„Čau," odložila jsem mobil a místo něj zvedla skleničku a naráz dopila zbytek bublinek.