CONQUEROR [CZ]

12. £5

Vsadím se, že mnozí z vás znáte takový ten obrázkový vtip rozesmáté partičky lidí, pod kterým je napsané: "Pojďme naplánovat všechny písemky na jeden týden!"....mám pocit že u nás na škole se tímto nechali inspirovat...
Ale co už... přežila jsem a jsem tu s novou kapitolou!! :D 

"Běž!" Zavrčel Zack a postrčil Alexe dál do bytu. "Proč ses do toho vůbec sral? Bylo to jenom mezi mnou a tím hovadem." Zavrčel Alex. "Zmlátil jsi ho do bezvědomí!" Namítla jsem pobouřeně. Alex se vyhnul dalšímu Zackovu popostrčení a otočil se na mě. "Urazil tě!" Rozhodil rukama, načež začal ustupovat před nebezpečně vypadajím Zackem dál do svého pokoje. Jen jsem bez dalšího slov zakroutila hlavou a zamířila do kuchyně, kde jsem si nalila do skleničky vodu a naráz jí celou vypila.
        Do budoucna se budeme muset s Alexem klubům vyhýbat. Při každé návštěvě se nám stala nějaká nepříjemnost. I když v případě Harryho bylo slovo "nepříjemnost" velmi slabým výrazem. Opřela jsem se zády o kuchyňskou linku a tupě pohlédla do prostoru vcelku moderně vybavené kuchyně. Nemohla jsem dostat Harryho z hlavy. Poznal mě? A jestli jo, bude si mě pamatovat a pak mě bude hledat?
        Když se Alex uklidnil, velení se ujal Zack, který mě poslal do klubu abych zburcovala ochranku, že se venku perou nějaký dva týpci. Mezitím se kluci vytratili do vedlejší ulice, kde Zack zaparkoval své auto.
        Do dneška jsem něměla tušení, jak dobře umí Zack proklouznout v takové situaci. Nepochybovala jsem, že bráchu by nikdy nepředhodil policajtům a nenechal ho obvinit z ublížení na zdraví.
        Celou cestu sem jsem se ale nemohla zbavit myšlenek na to, co Zack Alexovi řekl, co ho donutilo uklidnit se a jednat.
        "Doufám, že z něj ten alkohol do rána vyprchá a už s ním půjde normálně mluvit."  Promluvil Zack, když vešel do kuchyně. "To já taky." Nepatrně jsem přikývla a odložila prázdnou skleničku do dřezu. "Nevím, mám za ním jít?" Otázala jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli to chci riskovat, byť jsem věděla, že by mi neublížil.
        "Teď bych ho nechal, alespoň si to může v hlavě srovnat." Řekl Zack a tázavě povzvedl obočí, načež dodal: "Jestli tu chceš přespat, můžeš si vzít můj pokoj." Pobaveně jsem zakroutila hlavou. Přišlo mi pitomý, vykopnout Zacka z jeho pokoje, přestože jsem věděla, že mě Zack domů neodveze a pravděpodobně tu budu muset přespat.
        "Zacku...poznal jsi ho?" Otázala jsem se po chvíli ticha. "Koho?" "Toho, kterýho Alex zmlátil." "Ne, měl jsem." Povzdechla jsem. "To byl Harry Styles." "Myslíš ten Harry Styles?" Přikývla jsem. Zack poodstoupil k jídelnímu stolu a ležérně se o něj opřel, načež si založil ruce na hrudi. "Tak povídej." Vyzval mě. Nechápavě jsem si ho prohlédla. "Co bych měla říkat?" Pokrčil rameny. "Zařídila jsi aby se s ním brácha potkal?" Udeřil na mě. Vykulila jsem oči. "Proboha jasně, že ne! Za co mě máš?! Nevěděla jsem, že tam bude, prostě začal dělat bordel u baru, tak jsme s Alexem odešli a když ho pak vyhodili na ulici, pustil se do nás. No a Alex to nějak neudejchal a vrhl se na něj." Zack povzdechl. "Jednou si to pořádně vyžere." Poznamenal tiše a věnoval mi milý úsměv. "Vem si můj pokoj, já si vezmu gauč." Na to se otočil a zamířil do obýváku.
        

        Den se vlekl ještě pomaleji než obvykle. Lidé přicházeli a odcházeli jaksi pomaleji a táhleji než bylo normální? Možná se to zdálo jenom mě, bolela mě hlava, byla jsem otrávená a každá další objednávka kávy nebo zákusku mě stála úmorné přemýšlení, co že to vlastně po mě chtějí.
        Madison zrovna pobíhala mezi stoly, když jsem zahlédla ve dveřích kudrnatou postavu. nutno poznamenat, že v tu chvílli už jsem měla opravdovou chuť odstřelit se.  "Oh sakra..." Zaklela jsem polohlasem a otočila se k nově příchozímu zády a začala předstvírat velmi zaneprázdněnou. "Madison..." Sykla jsem nervózně. "Madison pomoc..."
        Koutkem oka jsem zahlédla, jak Harry postává u pultu, měl skloněnou hlavu ke svě peměžence a bezmyšlenkovitě prohledával její části, přičemž jí dvakrát líně otevřel, prohlédl jí a zase jí dvakrát zavřel.
        Zhluboka jsem se nadechla a s křečovitým úsměvem jsem zamířila k Harrymu. "Dobrý den, co si dáte?" Zeptala jsem se nacvičenou frází, příčemž jsem svůj hlas úmyslně posadila o trochu výš. Pokud si mě pořádně neprohlédne jsem v suchu.
        Vzhlédl ke mě jen na několik milivteřin a zase sklonil hlavu. Nejspíš to bylo, jen ze slušnosti. Dobře pro mě.
        "Asi jedno latté... hm... nebo ne, čokoládovej zákusek." Zamumlal téměř neslyšně. Znovu otevřel peněženku. Přikývla jsem a natáhla ruku ke kase, ale zarazil mě. "Ne, oboje dohromady. A do toho latté dvojnásobné množství cukru." Zamračila jsem se. "Kávu si ale můžete osladit sám, dle libosti. Cukřenky jsou na všech stolech." Vysvětlila jsem.
        "Oh..." Zněl překvapeně, krátce se ohlédl na stoly za sebou a nakonec hrabl do peněženky. "Tak teda jenom ten čokoládový zákusek." Řekl nakonec. Zmateně jsem na něj pohlédla. No dobře, tak teda jenom čokoládový zákusek. Naťukala jsem onu sumu na dotykovou obrazovku kasy a vzhlédla. Zahlédla jsem ale jen Harryho záda pomalu se vzdalující do zadních prostorů kavárny. Na pultu ležela papírová pětilibra.
        Nechápavě jsem pokroutila hlavou a zamířila k prosklenému pultu pro onen čokoládový zákusek.
        Hlavou mi v tu chvíli vířila spleť pomatených myšlenek. Nejspíš si mě nevšiml ani teď, což bylo jen dobře, jenže na druhou stranu... Byl úplně mimo a evidentně potřeboval někoho kdo by...co?
        ...poskytl pomoc?
        ...byl rozptýlení?
        ...mu pomohl dát se do kupy?
        ...si s ním promluvil...
        Prudce jsem zakroutila hlavou a snažila se poslední myšlenku vyhnat z hlavy. Marně, nenechala se jen tak vytřepat a dokonce se ještě rozrostla.
        Jasně, že potřeboval někoho, kdo by s ním promluvil, kdo by mi pomohl dát se do kupy, kdo by pro něj byl rozptýlení, kdo by mu pomohl.
        Tady jsem!! Křičelo mé podvědomí. A křičelo by dál, kdybych nepopadla do jedné ruky pětilibrovou bankovku, do druhé talířek se zákuskem a nezamířila za ním.
        "Promiň, ale tohle...to-tohle..." Zakoktala jsem nervózně a upoutala na něj tak svojí pozornost, odložil svůj telefon na stolek a zvedl hlavu k mým rukám. "Menší nemám." Pronesl omluvně a natáhl se pro talířek s čokoládových dortíkem. "Eh... ne o to nejde. já jen-" Zhluboka jsem se nadechla. Seber se doháje! "Libry tu nebereme."
        Harry tázavě pozvedl obočí a pohlédl na bankovku, kterou jsem třímala v ruce. "Oh, pardon." Vytrhl mi jí z ruky a následně z peněženky vytáhla jinou bankovku, tentokrát desetidolarovou. "Menší...?" Poprvé ke mě vzhlédl úplně a nadechl se k rozhodně ne moc milé odpovědi avšak zarazil se a vzduch, který nabral zase prudce vydechl.
        Zíral dlouho, dost dlouho aby to začalo být divný. Bohužel říct mu něco jako: "Na co tak koukáš, jo jsme to já." by bylo asi trochu divný.
        Jeho výraz se změnil od překvapeného přes nechápavý  až po zoufalý.  "Proboha." Vypadlo z něj hned po té, co si prohrábl neposedné kudrliny. "Hm..." Zamručela jsem. Co teď doháje?
        Chvíli tam ta seděl a zíral kamsi do prázdna, než sáhl pro svůj telefon, pěněženku, vstal a kvapně se vytratil.
        Tak fajn Harry, na společné komunikaci bychom měli ještě zapracovat...

Kapitola je sice krátká ale co jsem chtěla napsat jsem napsala a pokračování je záležitostí kapitol dalších :D
Zítra odjíždíme na hory, takže se kapitoly nedočkáte až do středy (kdy se vracíme) :/
Jak se vám jeví Harryho reakce? Na mluvení to zatím moc nevypadá... :D