CONQUEROR [CZ]

26. Mireya (Zack's P.O.V.)

  Taaaaak a jsem tu před Vánoci s novou kapitolou :333 Doufám, že se vám bude líbit, protože já jsem s ní fáákt docela spokojená :D :3 (Po dlouhý době :D)
Užijte si čtení :33

 

Na tom prokletým japonským autě jsem dělal celou noc a stále vypadalo stejně špatně. Čas neúprosně běžel a skutečnost, že jsem od auta odehnal Alexe s tím, že to zvládnu sám,mi taky nehrála do karet. Ale tak co, nestihl bych tak jako tak. Po třetí kávě mi začalo být tak nějak všelijak. Hodiny v dílně ukazovaly čtyři hodiny ráno a venku začínalo svítat. Já zatím stihl oštípat zbytky zmuchlaných nárazníků a sešrotované karoserie, vyndat kompletně celé zadní a přední okno, nějakým zázrakem dostal auto na hydraulický zvedák, odmontovat pneumatiky a důkladně překontrolovat podvozek. Jak jsem zjistil ani ten nebyl v pořádku.
To, že sem s tím ta holka dokázala přijet bylo víc, než divný. To auto bylo na odpis a na sto procent by bylo jednodušší nechat ho sešrotovat a pořídit si nový. Jenže tenhle návrh by mi asi neprošel. A navíc to auto nebylo obyčejné. Motor byl mnohonásobně silnější než se do originálů běžně dával a dvě láhve N2O, které byly upevněné k vnitřní výstužní konstrukci mi jasně napověděly k čemu tohle auto vlastně sloužilo.
Jestli bylo nelegální závodění trestné, bylo trestné i opravování aut, které jsou k tomuto závodění uzpůsobena?
Doufal jsem, že ne.

Otřel jsem si zpocené čelo a upustil francouzský klíč na zem. Potřeboval jsem aspoň trochu odpočinku. Zamířil jsem k ošoupané sedačce u zdi dílny a z posledních sil odšoupl spícího Donnyho trochu stranou. Potřeboval jsem si aspoň na chvíli sednout.

"Takhle to opravdu do pátku nestihneš." Řekl kdosi. Prudce jsem sebou cukl a otevřel oči. Ve snaze předstíral, že jsem vzhůru a jen jsem zavřel oči, jsem prudce vystřelil na nohy. Byla to chyba. Zakymácel jsem se a kdyby mě ten kdosi nezachytil a nepomohl mi najít ztracenou rovnováhu, rychle bych se poroučel k zemi. "Koukla jsem na to a udělal jsi toho docela dost." Uznala narušitelka mého spánku. Konečně jsem se rozkoukal a pohlédl na ní. Tvářila se chladně ale její oči prozrazovali něco jiného. Kdybych byl holka, poznal bych co to je. Jenže já byl kluk, neschopný rozeznat víc emocí než radost a smutek.
"Jo, docela jsem máknul. Jen jsem si na chvilku potřeboval sednout." Trochu jsem doufal, že mi sežere to, že jsem nespal. Pohled na hodiny a můj následný vyděšený výraz tomu však moc nepomohl. Vždyť jsem si sedl jen na pár minut! Jak to, že už bylo osm?!
"Vysedáváním to ale vážně nestihneš." Určitě mi to nesežrala, jen se nechtěla hádat. "Bylo to nutný, na tom autě dělám sám a další kafe už bych nezvládl." Vysvětloval jsem svůj čin a během toho si mnul obličej. Předtím bych ho už nezvládl, teď ho potřebuju k tomu abych mohl zase normálně fungovat.
"A co tvoje zmlácená kopie? Nedělá tu?" "Moje mladší zmlácená kopie má vlastní problémy a opravování aut je na posledním místě." Nebudu přece zmiňovat, že jsem ho od auta odehnal aby oprava byla jen a jen zásluha. Chápavě přikývla. "Tik ťak." Zašeptala a zamířila ke svému autu. Ze země sebrala francouzský klíč a vlezla pod hydraulický zvedák, který držel mazdu ve vzduchu.
"Ten motor nebude chtít žádný speciální zákrok, teda pokud nepočítám tu urvanou hadičku." Zatvářila se naštvaně a střelila po mě očima. Přešlápl jsem z nohy na nohu a abych zamaskoval jak blbě jsem se pod jejím pohledem cítil, zamířil jsem k ní. "Podvozek je ale špatnej." Prohlásila. To už jsem věděl ve chvíli, kdy jsem ho viděl. Věděla ale ona že- "Nepůjde dát jen tak dohromady. Né tak aby přežil závody." Jakmile zaslechla má poslední slova, podezřívavě si mě přeměřila.
"Co je? Myslela sis, že to nepoznám? Ty pneumatiky jsou speciální, zlepšují přilnavost, máš místo sedačky spolujezdce dvě prázdný láhve nitra, motor je silnější a mnohem výkonější, než ten, se kterým tohle auto vyjelo z továrny..." Nespustila ze mě oči. "Buddy." "Jasně, Buddy. A mohl bych pokračovat. Vyztužená kabina, speciální pásy..." "To stačí." Přerušila mě a zvedla ruku. "Vím k čemu tohle auto je." "Buddy." Opravil jsem jí tentokrát já. Koutky se jí zvedly do lehkého úsměvu.
"Tak či tak to ale neřeší tvůj problém. To auto nebude do pátku hotový." Upozornil jsem jí na onen fakt, který stále visel ve vzduchu, a který si nejspíš stále odmítala přiznat. Bylo to opravdu nemožné. I kdybych na to měl bandu šílenců, co by pracovali 24 hodin denně
"Chtěla jsem to Evo, co máš na dvorku." Připomněla jakoby mimochodem. "Vzpomínám si ale není moje, nemůžu ti ho půjčit, pronajmout ani prodat." "Ten mustang ale tvůj je." "Nepůjčuji, nepronajímám, neprodávám." Nad mou ráznou odpovědí se zamračila. "A co výměna?" Navrhla. Zasmál jsem se a pokroutil hlavou. "Nemůžeš mi nabídnout nic na co bych mohl přistoupit." Ušklíbl jsem se a bokem se opřel o velkou plechovou skříň s nářadím.
"Můžu třeba nechat smazat trestný rejstřík tvé zmlácené kopie." Nabídla s naprosto klidný výrazem a dál si prohlížela podvozek svého miláčka. "Co?" Vydechl jsem překvapeně. Jak to sakra věděla!? "Slyšel jsi ne?" Zamračila se. Přikývl jsem. "No tak vidíš." Pokrčila rameny a podala mi francouzský klíč, který do té doby držela v ruce.
"Co na mě tak koukáš? Překvapenej, že to vím?" Obešla mě a pohladila, na gauči ležícího, Donnyho. Zvláštní, že na ní ještě nezaštěkal. Souhlasně jsem přikývl.
"Já vím všechno." Pronesla tajemně. Vážný výraz jí ale dlouho nevydržel. Při pohledu na mé zděšení se hlasitě rozesmála. "Dělám si srandu, ještě než ses probudil byl tu tvůj brácha a tak jsem trochu vyzvídala. Řekl, že pokud nezaberou peníze tak tohle by možná mohlo. A koukám, že jsem s tebou hnula." Správně odhadla mé zaváhání. To není dobrý, jestli mluví pravdu a dokáže to, udělal bych pro to snad cokoliv. Ale půjčovat jí Marilyn se mi nechtělo. I když to byla pravděpodobně jediná cena, na kterou byla schopna za takovou laskavost přistoupit.
"Tak co?" Pozvedla obočí a dosedla vedle Donnyho. "Dohodneme se?" Měla mě v hrsti... a to se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo! Marilyn jsem jí prostě nechtěl půjčit... ani pronajmout... a už vůbec ne prodat. V hlavě mi to šrotovalo. Co jiného bych jí mohl nabídnout?
"Hm?" Pobídla mě. "Jestli to zvládneš, prodám ti to Evo co stojí na dvorku." Kdyby mojí nabídku přijala, majitelovi bych to snad nějak vysvětlil. Teď jsem ale ze všech sil doufal, že se ta holka chytne a nebude to dál řešit. Omyl...
"Moje cena za smazání záznamů je Marilyn." Zakroutila hlavou. Karta se obrátila, teď jsem to já kdo smlouvá o ceně. "Chceš peníze?" "Nechci peníze." Byl jsem v koncích.
Zhluboka jsem se nadechl a prohrábl si vlasy v zoufalém gestu.
"Jak si můžu být jistý, že něco takovýho zvládneš zařídit? Vždyť tě ani neznám! A mám ti za to hned půjčovat Marilyn?" Rozhodil jsem rukama. Zoufale jsem Marilyn nechtěl dát...
"Mireya." Představila se úsečně a pokrčila rameny. "Musíš prostě věřit, že to zvládnu zařídit." Musíš věřit, musíš věřit! Co je tohle za blbost?!
"A jak mě jako ujistíš, že dodržíš slovo a Marilyn mi vrátíš?" Nadhodil jsem a přeměřil si jí zkoumavým pohledem. Naposledy pohladila Donnyho a vstala. Během vteřiny dokázala zkrátit vzdálenost mezi námi na několik žalostných centimetrů a k tomu mě připravit o dech i veškerý elán, se kterým jsem do bránění Marily šel.
"Za prvé ti tu nechám Buddyho jako pojistku, že se vrátím."
Mělce jsem se nadechl a vydechl.
"Za druhé. Já vždycky dodržím slovo." Nepatrným pohybem se vzdálenost mezi námi ztratila téměř úplně. Už jsem jí ani neviděl do obličeje. O milisekundu později mě na rameni zašimral její dech. Po těle mi přeběhla husí kůže.
"A za třetí. Si to u tebe nechci rozházet." Smála se, když to říkala.
Strnule jsem civěl před sebe neschopen pohybu natož jakékoliv slovní reakce. Podala vcelku pádné argumenty a osobně se mi ten poslední zamlouval nejvíc.
Srovnala mi límeček pracovní košile a umístila své dlaně na mou hruď. Od přímého kontaktu s mojí kůží jí dělila jen úzká látka kdysi bílého tílka.
Konečně jsem měl možnost pohlédnout jí do očí. Zrcadlila se v nich prohnanost a inteligence. Byl jsem sakra schopný poslat jí do háje? V téhle pozici? Jasně, že ne! A ona to moc dobře věděla, věděla jak tohle působí na druhé pohlaví. A když vezmu v potaz, že jsem si za těch pár let nebyl schopný vypěstovat imunitu proti ženských zbraním. Byl jsem totálně v háji.
"Takže se dohodneme?" Tázavě naklonila hlavu na stranu prstem mi obkreslila kolečko na hrudi. Chvíli jsem jí hleděl do očí a mlčel, ve snaze nahrabat si nějaký čas a vymyslet jakoukoliv strategii abych z toho nevyšel jako poražený. "Hm?" Pobídla mě k rychlejší odpovědi, protože samozřejmě odhalila můj plán. "Asi jo." Přikývl jsem nakonec. Sakra!
"Perfektní." Zaradovala se a bez dalších slov, nebo činů, které by mě dokázali ještě víc znervóznit, zamířila k Marilyn. Než jsem se dal dohromady a konečně rozdýchal špatný přísun vzduchu už si Marilyn obcházela a zkoumavě prohlížela.
"Tak, že bych jela zařídit tvýho bráchu?" Navrhla a opřela se zády o předek Marilyn. Pokrčil jsem rameny. "Je to součást oboustranně výhodné dohody. Počítám s tím, že to bude co nejdřív, když už jsi na Marilyn sáhla." Zákeřně jsem se usmál. Teď pokrčila rameny ona. "Tak já jedu." Nastavila ruku, asi chtěla klíčky. Pohybem prsty natažené ruky naznačila, že nemá času na rozdávání. Zamířil jsem na druhý konec dílny k pracovnímu stolu a sebral z něj klíčky s přívěškem chlupatého růžového králíčka s velkou bambulkou jakožto ocáskem.
Když si je ode mě převzala zatvářila se podivně a zadržujíc smích uhnula pohledem stranou. "Co je?! To byl to rádoby vtipnej dárek od bráchy. Slíbil jsem mu, že to nezahodím a klíčky od Marilyn jsem ještě nikomu nepůjčoval." Hájil jsem se na tváři přihlouplý úsměv. "Vždyť já nic neříkám." Uklidnila mě a zamířila na místo řidiče.
Bylo to bleskové rozhodnutí a než jsem ho stačil promyslet už jsem si zapínal pás, sedíc na místě spolujezdce. Výraz naprostého zmatení v její tváři mě donutilo k úsměvu. Nastartovala. "Radši bych byl u toho. Buddy je přece jenom na rozdíl od Marilyn kus šrotu a nemá žád-" Autem se rozlehlo hlasité plesknutí. Má tvář se ocitla jako v ohni. "A-Au!" Chytl jsem se za postižené místo a věnoval jí vyčítavý pohled. "Tohle už nikdy neřekneš, jasný!" Zahrozila prstem a sáhla po řadící páce.  

Hm... zdá se vám, že se Mrs. DoTeďTajemná dostává našemu Zackovi pod kůži? Zdá se vám to dobře...Opravdu se to děje :D Hustý co? :O :D
Dlouho jsem moc nezkoumala jak na tom Conqueror  je. O to víc mě dostalo, že má 22,2K přečtení... TO-JE-NAPROSTO-ÚŽASNÝ!!!! Neskutečně moc vám všem děkuju!! Nedokážu slovy vyjádřit jak moc jste dokonalý, že tu se mnou držíte a někteří i povzbuzujete dokonalými komentáři! Bez vás bych něčeho takovýho nedosáhla ani náhodu! Jste moje zlatíčka <3 :D 

DŮLEŽITÉ!!! -> Mám dotaz...jak takhle prolínám dva příběhy dohromady, nemáte s tím problém? Nevadí vám to? Neztrácíte se? :O Protože jestli jo, můžu pro vaše pohodlí publikovat příběh Zacka a Mireyi až po oficiálním skončení příběhu Alie :)) Stačí říct :))

Zatím se mějte a užívejte svátky :))