CONQUEROR [CZ]

29. Congratulation

Jít přes půlku města bylo značně vyčerpávající ale potřebovala jsem být chvíli sama. Což se mi ve výsledku moc nepovedlo.
Víte, když jdete v Americe pěšky, cizí lidé ve svých vozech zastavují vedle vás, nabízí vám odvoz a ptají se, jestli jste v pořádku. V Americe je totiž nenormální chodit pěšky, byť jen do supermarketu, který je dvě ulice od vašeho bydliště.
Domů jsem se nakonec dostala kolem půl jedné.
"Jsi doma?" Zvolala jsem do bytu a usmála se, když se ozvala kladná odpověď. "Jsem doma." Mamka se objevila v chodbě a na uvítanou mě krátce objala. "Mám novinku." Oznámila jsem vyrovnaně. "Ano?" Pozvedla obočí a kousek ode mě poodstoupila. "Už nejsem s Alexem." Pokrčila jsem rameny. Stejně by to ze mě vytáhla a navíc jsem měla potřebu to někomu říct. Zachovala se přesně tak, jak jsem předpokládala. Dlouhé objetí a salva povzbuzujících slov. To bylo přesně to, co jsem v tuhle chvíli ocenila ze všeho nejvíce.
"Hlavně neplač, ano? Kdo to ukončil?" Zeptala se, když jsme dosedly na gauč v obýváku. Přehrála jsem si v hlavě celou hádku. "Asi já... ale byla to jeho chyba." Mamka se zasmála. "Jasně, že byla. Moje malá holčička přece nikdy za nic nemůže." Byla to ironie ale přijala jsem to. "Nikdy za nic nemůžu." Pronesla jsem rázně, kdybych stála, možná bych si i dupla.
"Chceš uvařit čaj? Kafe? Chceš čokoládu nebo-" "Jestli máme zmrzlinu, tak zmrzlinu. Jestli ne tak nic." Na můj požadavek krátce přikývla a zmizela v kuchyni. O chvíli později jsem držela v rukách kyblíček karamelové zmrzliny a cpala do sebe první lžíci oné pochoutky, jež mě alespoň pro dnešek udrží při životě.
"Myslím, že potřebuju postel." Zahuhlala jsem se zmrzlinou v puse. "Jen běž. Hlavně prosimtě nechoď na nádraží." Rukama mi naznačila abych byla v klidu ale poznámka o Kate mě trochu rozrušila. Už to bude rok...
Zatřepala jsem hlavou abych se zbavila dotěrných vzpomínek a vstala z gauče. Mým cílem se stala hromada polštářů, které se válely na posteli a delší dobu už mě postrádaly.
"Konečně zase ve své posteli." Zamumlala jsem a se zmrzlinou se skácela do voňavé náruče, která mě nikdy nezklamala. A snad to nikdy nebude mít v plánu.
Natáhla jsem se k nočnímu stolku pro sluchátka a z kapsy džínů vytáhla telefon. Než se mi další lžíce té zmrzlé pochoutky rozpustila v ústech, už mi do uší proudila pomalá klidná skladba Tainted love od Hannah Peel, cpala si do pusy jednu lžíci za druhou a koukala na prázdnou zeď. Vydrželo mi to do chvíle, než mi zmrzlina na chvíli zmrazila mozek a já musel porozchodový rituál na chvíli přerušit.
Pokojem se rozlehlo tlumené vyzvánění mého telefonu. Natáhla jsem se pro něj mezi polštáře a po přijetí hovoru si ho přiložila k uchu. "Ano?" Soustředěně jsem se zašklebila a čekala co po mě osoba na druhé straně bude chtít. "Jdeš do práce nebo se zase hodláš flákat s tím kudrnatým maníkem?" Madison nezněla útočně, proto jsem se uvolněně zasmála a nadechla se k odpovědi. Ale nenechala mě cokoliv říct. "Odpovím za tebe, ano? Takže....Ne Madison, dneska naklušu do práce a konečně se budu chovat jako vzorný zaměstnanec." "Ne Madison, dneska naklušu do práce a konečně se budu chovat jako vzorný zaměstnanec." Pronesla jsem se smíchem. "No tak sláva! Už ani nevím jak vypadáš!" Zaradovala se. "Vždyť jsi mě viděla ráno." Namítla jsem důležitě a vstala z postele, míříc i ze zbytkem zmrzliny do kuchyně. "Detail!" "No jasně..." Zapochybovala jsem naoko vážně a strčila zmrzlinu do mrazáku. "Za chvíli jsem tam." Oznámila jsem jí dřív než stihla cokoliv dalšího říct a rychle zavěsila.
"Mamíííí? Potřebuju hodit do práce!" Křikla jsem a čekala odkud se odpověď ozve. "A jsi si jistá, že je to dobrý nápad?" Ozvala se mamka pochybovačně. Byla v obýváku. "Ne?" Odpověděla jsem jistě a zamířila za ní. "Ale Madison mě jinak sežere." Následoval krátký smích a pak rychlé kývnutí. "Fajn, hodím tě tam." To už jsem stála v obýváku. "Perfektní, děkuju." Usmála jsem se a otočila se, směr pokoj.
Stačilo sebrat tašku, naházet do ní všechno potřebné a už jsem stála v chodbě a obouvala si své červené tenisky značky Mustang. Byly od Alexe jako kompenzace mých kávou zničených Converse.
"Tak jedeme." Popoháněla jsem svého šoféra a mávala u toho rukama. "Nebuď na mě tak hrrr!" Zasmála se.
Cesta byla klidná, bez zbytečných dotazů nebo dalších uklidňovacích řečí. Všechno co mělo být řečeno, už řečeno bylo.
"Tak se měj." "Ahoj a díky." Zabouchla jsem dveře auta a vykročila ke kavárně. Až moc pozdě jsem si vzpomněla, že jsem mamce neřekla, že budu potřebovat i odvoz domů.
"Vítej zpět!" Houkla na mě Madison, když jsem zalezla za pult, kde připravovala jakousi objednávku. "Díky!" Zasmála jsem se a zamířila do šatny uklidit si věci.
 O pár minut později jsem stála za kasou a řešila problém jakési zákaznice, jež byla bytostně přesvědčená, že Caffé Latté se dá připravit i bez mléka. Jistěže dá ale to už není Caffé Latté, tuhle informaci ovšem odmítala přijmout, argumentujíc nepodloženými zdroji jejích známých.
"Tak to mi teda udělejte to vaše Espresso." Prohlásila po chvíli mlčení rezignovaně. "S velkou radostí." Asertivita byla na místě.
"Jednou Espresso." Houkla jsem k Madison. Věnovala mi krátký pohled a sáhla po čistém hrnku. O chvíli později už jsem nesla kávu k příslušnému stolu. "Prosím." Položila jsem kávu na stolek a odkráčela pryč.
"Dveře." Sykla ke mě Madison s úsměvem, když jsem zase zaplula za kasu. "Což-a kruci..." Zašeptala jsem sama pro sebe a zaměřila svůj odmítavý pohled k vysoké svalnaté postavě, která si to ke mě pomalu šinula. "Alie..." "Alexi." Kývla jsem chladně. Prosím ať nezačne hrát na city...
Co ale  řekl mi totálně probouralo onu ochranou zeď, kterou jsem za těch pár vteřin stihla postavit. "Caffé Latté a borůvkový zákusek, prosím." Sahal po peněžence když jsem vyjekla své, možná až příliš hlasité: "Cože?!" Čekala jsem všechno! Ale tohle fakt ne...
"Uhm...Latté a ten borůvkový zákusek co máš támhle." Ukázal na prosklený pult plný dortíků. "To jsem chytla, jen..." Nadechla jsem se abych dokončila svou myšlenku ale nakonec jsem jen vydechla a koukla na Madison. "Slyšela jsem." Kývla, sahajíc po vysoké sklenici.
Otočila jsem se zpět na Alexe, který mi už podával přeloženou bankovku. "Mám takový pocit, že se nechytám." Zamumlala jsem dostatečně nahlas aby to slyšel, převzala si od něj složenou deseti dolarovku a namarkovala příslušnou sumu do kasy.
"Nechytáš to, že jsem přišel na kafe?" Tázavě pozvedl obočí a nevině se usmál. Na co si tu sakra hrál?
"Ne. Spíš to, že jsi přišel." Dodala jsem patřičný důraz na poslední slovo aby mu došlo co se mi tom celém nezdá. "Jste kavárna ne? Lidi sem obyčejně chodí aby..." Začal ale já ho přerušila. "Alexi ty víš, jak to myslím." "To vím." Připustil jistě a dodal: "Ale nerad bych to řešil, přišel jsem na kafe." Přikývla jsem. "Rychle jsi se vzpamatoval z rozchodu." Dobře, tohle jsem si vážně nemohla odpustit. Uchechtl se. "To ty taky." Vrátil mi to. Jedna jedna.
Ohlédl se, jestli nezdržuje ostatní zákazníky ale nikdo, kdo by se mohl v nejbližší budoucnosti dožadovat mých služeb, za ním nestál. Opřel se lokty o pult a sladce se usmál. Tenhle úsměv jsem milovala. "Hele... brácha říkal, že jsi na něj trochu vyjela." "Jen tak se nenechal." Pokrčila jsem rameny a posunula k němu pár drobáků. Rukou mi naznačil, že si je nevezme. "Co je ta holka zač?" Trochu ztišil hlas, jakoby se bál, že by mohla být poblíž. Pokrčila jsem rameny. "Nemám nejmenší tušení ale nějak se k sobě mají." "Že jo?" Zasmál se. "Nějak se mi to nezdá..." Přiznal trochu skepticky a zase se narovnal. "Nic mi o ní neřekl. Ani to jak se jmenuje, prostě nic. Teda...já se ho nevyptával ale čekal bych, že se třeba zmíní nebo tak něco." "Tady je to Latté." Madison posunula po pultu jeho Latté a zmizela mezi stoly aby překontrolovala zákazníky. "Vždyť ho znáš, vždycky je tajemnej."Hájila jsem Zacka. Popravdě mi tahle konverzace se svým čerstvých ex-přítelem nepřipadala vůbec divná. Neměla jsem nejmenší tušení čím to bylo.
"Hele..." Začal Alex trochu vážněji, nabyla jsem podezření. "Co ten Harry, ty s ním vážně něco máš?" Povzdechla jsem, věděla jsem, že ho to bude zajímat. Co mě ale zaráželo bylo to, jak mírně svá slova přednesl. "Né tak docela ale popravdě, něco se rýsuje." Přiznala jsem tiše. Chápavě kývl. "Jseš si jistá, že je dobrá volba? Já jen...je nechutně slavnej, má hromadu peněz a nechvalnou minulost, co se týče vztahů." Zamračila jsem se. "Ano, přiznávám, trochu jsem ho googlil." Zvedl ruce v obranném gestu a nervózně se zasmál. Potichu jsem se zasmála ale nakonec kývla. "Jo, myslím, že je to správná volba." Odpověděla jsem na jeho otázku.
Kývl. Velmi pomalu, jakoby k němu tahle informace putovala po kouskách a on jí začínal chápat postupně. "Fajn." Poznamenal nakonec a natáhl ruku po svém Latté.
"Chtěl jsem s tebou dořešit ještě pár věcí." Začal a upil z vysoké sklenice trochu kávy. "Nemáš tam někde cukr?" Tázavě zvedl obočí a koukl za mě, tím směrem taky ukázal. Rychle jsem se natáhla pro jeden z hromady pytlíčků cukru, které byli nasypané v malém proutěném košíku na pultu za mnou. "Dík." Kývl a obsahem sáčku kávu osladil. "A lž-" Zasekl se, když si všiml, že mu jí podávám. "Dík." Usmál se a převzal si jí.
"Chtěl jsem vyřešit-" "Alexi?" Přerušila jsem ho s obavami v hlase. Následoval můj pohled až ke dveřím kavárny, kde stál Harry. Divně si nás prohlížel a zdálo se, že váhá jestli má jít dál nebo se prostě otočit a zase odejít.
Alex se na mě krátce podíval. "Ví to?" Na to strčil lžičku mléčné pěny do pusy a otočil se zpět na Harryho. "Neví." Zakroutila jsem hlavou a věnovala Harrymu milý úsměv. "Tohle si neodpustím." Alex položil lžičku na pult a než jsem ho stihla zastavit už mířil k Harrymu.
Kudrnáč se zdál velmi obezřetný a podezřívavě si Alexe měřil. Když k němu Alex natáhl ruku, trochu poodstoupil. Alex něco řekl a pokrčil rameny, až potom si s ním Harry opravdu potřásl.
Že by mu gratuloval k vítězství?

Chtěla bych vás upozornit na úplnou maličkost....Tahle kapitola je oficiálně předposlední :O :3
A ještě jedna drobnost....Poslední kapitola už je na světě :3 Takže hluboký nádech a směle do toho :)