CONQUEROR [CZ]

25. It should be movie

Krátká a divná (hodně divná) ale stále nová kapitola :) :3 Občas jsem nevěděla, jak si s některými situacemi poradit, tak snad mi to pro dnešek odpustíte a vytáhnete si z toho jen hlavní myšlenku :D
Děkuju, že jste tu pořád se mnou a trpíte má nepsací období :* Jste nejlepší :))

Užijte si čtení :)

 

"Navrhuju abys mě teď zavezl k nám do kavárny, vezmeme nějaký zákusky a rovnou ti odvezu auto zpátky sem." Harry, jakoby si při mých slovech něco uvědomil, nejspíš to mělo něco společného s tím autem. 

Piknikový košík jsme nechali u Harryho a zajeli do kavárny. Madison mě sice nenapíchla na násadu od koštěte ale neměla k tomu daleko.
Nahrabala jsem si několik dortíků a oznámila nemile se tvářící Madison, že si je na konci měsíce strhnu z platu. Zaslechl to však Harry, který se bez otálení přihlásil k oficiální koupi veškerých zákusků a velkoryse mě tak nepřipravil o část výplaty.
A tak oficiálně začal můj den s Harrym.
Ze začátku jsem čekala trapné ticho. Já totiž nevěděla, o čem bych měla mluvit a nezdálo se mi, že mi toho má Harry hodně co říct. Spletla jsem se. Harry se rozpovídal. O turné, o klukách, o nás dvou. Buď měl potřebu mi tohle všechno prostě říct nebo jen chtěl zahnat jinak trapné ticho. I kdyby bod 2 neplánoval, dařil se mu.

Harry už v LA byl několikrát, takže se tu poměrně vyznal a bez váhání nás odvezl na Venice Beach. Tam jsme jako ve správném americkém filmu zahájili piknik. Ještě jsem nesnídala, o to víc jsem se na to těšila. Přestože to bylo trošičku hnusné. Hnusné vůči Alexovi.
 Jako jeho přítelkyně bych ho teď měla obskakoval a plnit pro něj první poslední. Ale nějak jsem se nechytala. Radši jsem se válela na pláži, koukala na moře a nechala vycházející slunce, aby mě pálilo do zad. A když bych přičetla ty dokonalé zákusky od nás z kavárny, mohla bych prohlásit jen jedno. Takhle jsem si představovala dokonalý pracovní den.

I Harry si klid na pláži užíval. Sice jsme nebyli sami a tu a tam kolem nás někdo prošel, ale i tak to bylo fajn. Jediný, čeho jsme neskutečně litovali bylo to, že jsme zapomněli na kafe. Na ten dokonalý životabudič, který nás oba dovedl pořádně uvést do nového dne. Po uvědomění takové chyby jako byl nedostatek kafe se Harry začal zvedat, že když mi teda chybí, sežene mi ho.
 Pěkné gesto ale to bych musela seděl na pláži sama a to mě taky moc nelákalo.

Tak jsem ho zase stáhla k sobě dolů a ujistila ho, že jedno ráno bez, jinak pravidelné, dávky kofeinu zvládnu. Chvíli se ještě cukal, než jsem mu vrazila sklenici arašídového másla, se kterou jsem odmítala zápasit. Ta ho zaměstnala natolik, že mě a kafe úplně vypustil. O chvíli později jsme si patlali arašídové máslo na bownies od nás z kavárny.

 Ještě tvarohovo-čokoládový muffin a toast s jahodovým džemem a měla jsem dost.

 Když dojedl i Harry, nastala zase vážná chvilka. Vládlo napětí. Nebylo nijak nepříjemné ale byla bych radši, kdyby nenastalo.
 Harry najednou povzdechl. "Nedáš mu druhou šanci, že ne?" A bylo to tady, konec bezstarostné chvilky. Zamyslela jsem, nepřemýšlela jsem o to, že bych Alexovi druhou šanci nedala ale popravdě jsem nemohla s jistotou říct, že mu jí dám. "Nevím." Řekla jsem po chvíli a ze všech sil se snažila vyhnout jeho upřenému pohledu. Nepovedlo se, pohlédla jsem na něj. Tvářil se zvláštně, jako kdyby v sobě dusil něco co mi zoufale potřeboval říct.
 "Nemůžeš mu dát druhou šanci. Teď jsem na řadě já, okay? Já to podělal, on to podělal, já mám dostat druhou šanci jako první." Zamračila jsem se. "Nevím, jestli ti chci dát druhou šanci. Harry, Přece jenom už jsem si tu zajela nějaký systém a i když se v něm úplně necítím, myslím si, že ty by jsi tomu taky moc neprospěl." Harry znovu povzdechl, na to se zvedl na nohy. "Čekal jsem dost dlouho. Posral jsem si to těma holkama, kvůli nim mi teď nechceš věřit. Já vím. Ale Alie, potřeboval jsem tě nějak nahradit, chyběla jsi mi. A teď když jsi zpět a žádná z nich už tu není, nastala perfektní příležitost zkusit to znova. Alie, já už nemůžu čekat. Ještě když vím, že tu máš toho egoistickýho agresivního kreténa. Nezajímá mě, jak moc tě má rád a to, co jsem řekl a to co teď řeknu znova je strašně sobecký. Já si teď zasloužím druhou šanci, jsem na řadě."

Celou dobu jsem ho pozorovala a nemohla se zbavit pocitu, že se něco děje. Ne s ním, ne s Alexem, se mnou. Harry si mě dobývá už pěkně dlouho a já jsem se stále cukala, stále se mi něco nelíbilo. Je to špatný přístup, měla bych mu říct, že nemám zájem a ať už mě konečně nechá s Alexem být, že to nějak vyžehlíme a všechno půjde krásně dál...

 Průser enormních rozměrů bylo to, že jsem si stále nebyla jistá, jestli bylo první tvrzení pravda. Nemohla jsem říct, že o něj nemám zájem. Harry byl někdo, po kom jsem toužila celou svou directionerskou éru života. Kolikrát jsem si namlouvala, že budeme spolu, že je pro mě jako stvořený. Tak proč bych teď měla tvrdit, že není a že by nám to neklapalo, a že je blbost o takovém vztahu byť jen uvažovat?

Odpověď byla jednoduchá. Protože Alex. Ztěžoval mi to. A nejenom trochu. Milovala jsem ho, opravdu hodně ale sám mi předhodil pár důvodů k pochybnostem. Mohla bych zmínit, třeba to, jak jsme se vůbec dali dohromady? Nebo by bylo lepší to, jak žárlivě a agresivně občas jednal? Nemyslela jsem si, že jeho návaly vzteku byly normální. Na sto procent nebyly.
 "Alie?" Připomněl se Harry vážně a poklekl přede mnou. "Jsem na řadě." Dodal a natáhl se ke mě. "A už mi to nevymluvíš." Další z okamžiků, které by klidně mohli trvat věčnost, kdyby tohle byl film. Stačili by dvě svislé čárky, které by nám zaručili nekonečnost této chvíle. Realita a film mají ale velké množství rozdílů. Realita třeba dokáže zmenšit nekonečno na dvě vteřiny. Měla by se konečně začít od filmu učit, rozhodně by jí to prospělo.
Ten polibek byl totiž až příliš krátký...