CONQUEROR [CZ]

27. No love for a liar

Velmi důležitá kapitolka je na světě, doufám, že si jí užijete víc než já její psaní...to byl vážně zážitek :D  Nakonec jsem s ní ale překvapivě spokojená :33

Volal mi. Zvedla jsem to až po třetí. Ptal se, jak se mám. Odpověděla jsem. Začal se omlouvat. Zavěsila jsem.

Uniknout z Harryho objetí bylo těžké ale nakonec se mi to povedlo. Poté co sbalil všechny věci zamířili jsem k jeho autu. Když jsem obcházela auto zepředu, zaslechla jsem za sebou dopad čehosi těžkého a o vteřinu později mě Harry čapl za zápěstí a otočil si mě k sobě. "Tak snad mi věnuješ ještě jeden polibek ne?" "Na rozloučenou?" Otázala jsem se, přikývl. "Pak v autě už to nebude mít takový efekt." "Fajn." Než jsem se k němu stihla natáhnout už mě zase držel v náručí a natiskl své rty na mé. Krátký, lehký ale přesto dokonalý polibek. "Děkuju." Pronesl a spokojeně se usmál. "Jedeme." Rozhodla jsem a podruhé za krátkou chvíli jsem se pokusila uniknout z Harryho objetí. Ani teď se mě nechtěl jen tak vzdát.
"Nechtěla bys zase něco podniknout?" Pokrčila jsem nad jeho otázkou rameny. "Myslím, že bychom klidně mohli." Odpověděla jsem. "Perfektní, zavolám ti." Ujistil mě, hned na to se ale zarazil. "Je možný, že ještě stále nemám tvoje číslo?" Nadzvedl obočí a zkoumavě si mě prohlédl. "Můžu ti ho dát." Znovu jsem pokrčila rameny. Jako na povel vytáhl telefon ze zadní kapsy svých džínů a tázavě pozvedl obočí. V rychlosti jsem mu nadiktovala několik čísel. Spokojeně se usmál.
"Fajn, jedeme." Zopakovala jsem a poplácala ho po paži. Konečně mě neochotně pustil. Jakmile na dálku odemkl auto, zaplula jsem na místo spolujezdce a vyčkávala než Harry uklidí všechno co jsme s sebou přivezli. "Vyhoď mě prosím u kavárny." Požádala jsem ho, když konečně dosedl vedle mě na místo spolujezdce. Jen krátce kývl a strčil klíčky do zapalování. "Jak je ctěná libost." Poznamenal ve chvíli když motor naskočil.
 O několik minut později už se ke mě Harry nakláněl a líbal mě na tvář. "Zavolám." Ujistil mě a věnoval mi další polibek, tentokrát na rty. "Zavolej." Přikývla jsem a vystoupila z auta. "Měj se Alie." Houkl na mě ještě než jsem zavřela dveře od auta. Mávla jsem a zamířila ke své červené Audi.

Vypnula jsem motor a vylezla z auta. Stál tam, skloněný u motoru jakési dodávky. Strčila jsem si klíčky od auta do kapsy a zamířila za ním. Mávl, že o mě ví. Pochybovala jsem ale, že věděl, že jsem to já. "Hned jsem u vás." Doplnil svoje mávání slovy. "Vždyť já počkám." Ubezpečila jsem ho, snažíc se vyvarovat kousavého tónu. Prudce se narovnal a otočil. Aniž by pronesl jediné slovo, upustil na zem francouzský klíč, který do té doby držel v ruce a o chvíli později jsem byla vtažena do pevného obětí.
Vymačkal by ze mě duši, kdyby si včas neuvědomil svou sílu a nepustil mě. "C-co tu děláš?" Neskrýval překvapení. Pozvedla jsem obočí. "Přijela jsem se na tebe podívat." Chytla jsem ho za bradu a natočila si k sobě střídavě levou a pak pravou tvář. Vypadal mnohem hůř než Harry.   Chytl mě za zápěstí a mojí ruku ze sebe strhl, načež propletl naše prst a přistoupil o kousek blíž. "Tohle neřeš, to se časem ztratí. Měli bychom vyřešit něco jiného." Palcem mě pohladil po hřbetu ruky a jeho tvář nabrala provinilý výraz. "Chceš to řešit mezi auty?" Pozvedla jsem obočí, ve snaze zamaskovat soucitný pohled. "Asi ne." Zakroutil hlavou a chytl mě za ruku. Během chvilky už jsme stáli u něj v pokoji.
 Ve snaze udělat tuhle chvíli méně napjatou sedla jsem na jeho postel a čekala až se rozhodne začít svou řeč. Chvíli se střídavě nadechoval, že něco a řekne a pak zase mával rukou aby myšlenku zaplašil. Nakonec jen povzdechl a prohlásil: "Netuším jak mám začít." Trochu jsem se uchechtla a pozvedla obočí abych mu naznačila, že ho poslouchám. Času máme přece dost. Rychle pochopil, že nespěchám, a tak zabodl pohled do podlahy a snažil se nějak poskládat dohromady všechno co mi chtěl říct.
 "V první řadě se omlouvám za to pozdvižení v kavárně, prostě jsem to neunesl. Z toho kreténa se mi vaří krev jen ho vidím." Zavrčel po chvíli ticha. Jeho postávání na jednom místě vystřídalo procházení se sem a tam. "Neřešíme Harryho, že ne?" Připomněla jsem mu ve snaze odvést ho od tématu Harry a nasměrovat ho jinam. Stejně jsem ale tušila, že se k němu dřív nebo později vrátíme. "Jo jasně." Přikývl, jakoby si uvědomil, že chtěl mluvit o něčem jiném.
 "Omlouvám se." Pronesl po chvíli, na tváři provinilý výraz a pěsti nervózně zaťaté v pěsti. Do očí jsme si hleděli ještě hodně dlouho po tom, co to řekl. V duchu jsem se prala sama se sebou ale navenek jsem se to snažila nedát najevo. Co jsem mu na to jako měla říct? Proklínala jsem sama sebe, že jsem si nepřipravila příslušnou reakci dopředu.
 Nikdy v životě jsem neviděla Zacka radši než ve chvíli, kdy strčil hlavu do dveří a rozhlédl se po pokoji. "Co je?" Otázal se Alex trochu napjatě. "Nechtěl jsem rušit. A-ahoj Alie." Ahoj." "Alexi, potřebuju s tebou rychle něco probrat. Bude to jen vteřinka...a ne nepočká to." Zabrblal rychle. Ani on nebyl v klidu, tak divně po mě pokukoval a vypadal jakoby snad někam spěchal. "No já-" Ve chvíli kdy Alex zaváhal už ho Zack táhl z místnosti pryč nedbajíc na jeho protesty. Osaměla jsem.
 Musela jsem si připravit nějakou řeč, něco čím to konečně vyřešíme jednou pro vždy. A tím jsem rozhodně nemyslela urovnávání našeho vztahu. Už ne. Chodili jsme kolem horké kaše už dost dlouho. S Harrym to bylo všechno jiné a přestože jsem se bála toho, co s sebou jeho život přinese, nemohla jsem ho jen tak zavrhnout. Udělala jsem to jednou a byla to chyba. Alex si zasloužil někoho jiného, lepšího. Někoho kdo nebude mít problém stavět ho na první místo a nebude jejich vztahu vhazovat do cesty své bývalé nebo skoro-bývalé. Teď to jenom podat Alexovi tak aby se naštval co možná nejméně.
"Děláš si prdel?!" Vyjekl Alex za dveřmi hlasitě. "Neřvi na mě! Říkám ti to jako normální člověk, není třeba zvyšovat hlas!" "Ale děláš si prdel, že jo?! Řekni, že jo!" Fajn, Alex nejspíš právě ztratil všechnu vůli vyřešit naší situaci v klidu. Ať už tam se Zackem probíral cokoliv měla jsem dost blbé tušení, že se to týká mě. Jinak by s tím přece počkal, ne?
Než jsem stihla uvažovat o možném tématu, kvůli kterému nás Zack přerušil, vrazil Alex do pokoje. Kdyby mohl zabíjet pohledem, už bych s válela u jeho postele rozcupovaná na kousíčky. Co mu zase přelétlo přes nos?
 "Alie... teď vážně. Co máš se Stylesem?" Stěží ovládal své emoce, a přestože mě dost děsil Zack za jeho zády mi trochu dodával odvahy. Kdyby se něco zvrhlo, určitě by mě zachránil. Teda věřila jsem v to, přestože jeho výraz tvrdil trochu něco jiného.
 Jeho momentálním emocionálnímu rozpoložení jsem se ale nemohla věnovat. Přede mnou totiž právě pěnil můj přítel a na něco se před pár okamžiky ptal. Rozhoupala jsem se ke slovní reakci. "Se Stylesem?" Snaha oddálit odpověď abych stihla vymyslet něco inteligentního byla ale překažená Zackem. "Prostě odpověz." Utnul můj tok myšlenek. Nebyl tak agresivní jako Alex ale ani tak to nebylo příjemné. "Ať je to cokoliv, mělo by to skončit pokud se tu stále máme bavit o našem vztahu. A že visí na vlásku Alie. Pořádně si rozmysli co mi řekneš." Vrčel Alex. "Fajn Alexi..." odhodlala jsem se zakročit. Společný útok bratrů Abelsových mě štval. Až moc dobře se doplňovali.
 "Na rovinu. Nebaví mě být ve vztahu, který byl od začátku postavený na lži. Vždyť ty jsi se mnou nechtěl nic mít! Snažil ses vyhnout schůzkám a nasazoval místo sebe svýho bráchu. A pak ses mi ještě snažil nakecat, že ses do mě díky jeho vyprávění opravdu zamiloval." Alex chtěl něco namítnout ale já ještě nedomluvila. "Možná bych ti to věřila. Možná bych se s tím nějak srovnala. Jinak jsi totiž fajn kluk, Alexi. Na druhou stranu je tu ale pořád Harry." "Ale on-" "Ten nikdy nezapochyboval o nás dvou!" Zvýšila jsem hlas abych ho donutila poslouchat. "Nikdy. I když jsem ho na několik měsíců opustila a v podstatě mu bez obalu dala košem." Nadechovala jsem se k dalším argumentům, teď se ale ozval on.
"Nemůžeš jen tak říct, že jsem s tebou nechtěl být! Chtěl jsem! A to se nezměnilo, mám tě rád... miluju tě!" Naléhavost v jeho hlase dosáhla maxima. Zpříma mi hleděl do očí. "Proč jsi mu dovolila dostat se mezi nás?!" Myslel Harryho. "Je snad schopnej ti dát víc než já? Dokáže udělat cokoliv aby tě udělal šťastnou? Fajn... dobře... ale proč jsi mi to doprdele neřekla?! Mohli jsem tohle mít už dávno za sebou!" Na vteřinu se otočil na Zacka, snad aby se ujistil, že stále stojí při něm. "Nemusela nastat ta trapná chvíle kdy mi na tebe donáší můj vlastní bratr!" Ukázal na svou kopii s piercingem ve rtu palcem. Okamžitě jsem koukla po Zackovi, ten jen pokrčil rameny. Ušklíbla jsem se. Ten parchant.
"Správně Alexi, dokázal mě udělat šťastnou za mnohem kratší dobu než ty. Jediná hloupá snídaně na pláži....To ty jsi nebyl schopný ani přijít včas do kina. Nebo alespoň zavolat, že nestíháš?!" "Měl jsem práci." Hájil se. " Ten hovor by netrval déle než deset sekund!" Nedala jsem se, na to už nezvládl reagovat dost rychle. "Taky jsi bezdůvodně zmlátil Harryho!" Vmetla jsem mu do obličeje další chybu, kterou bych mu nedokázala nikdy pořádně odpustit. "Nebylo to bezdůvodně Anneliese!" "Ale přehnal jsi to!" Vyjekla jsem prudce. Alex o krok ustoupil. "Huuu....drsný." Zahučel Zack v pozadí naší hádky, podle jeho výrazu jsem soudila, že bráchovi tuhle situaci rozhodně nezáviděl. V duchu byl jistě rád, že se může bez problému vzdálit. Což taky udělal hned po tom co jsem vstala a udělala k Alexovi několik kroků.
Říkalo se, že když se kluk dostane do vážné hádky s holkou, nemá šanci. A já tuhle domněnku hodlala jen potvrdit. Už jsem ho ke slovu nepustila.
"Alexi mě už tohle nebaví! Poslední dobou neřešíme nic hezkýho! Jen rvačky, Harryho a lži! Už na to prostě nemám!" Alex hrál překvapeného ale bylo vidět, že to čekal. "Nekončím s tebou, protože chci být s Harrym!" Na chvíli jsem se odmlčela, sáhla do kapsy a odhodila klíčky od své Audi na Alexovu postel. "Končím protože už toho všeho mám dost!" Zoufale jsem máchla rukami do vzduchu. Alex už se nezmohl na jedinou reakci. Proto jsem hlasitě povzdechla a zamířila pryč, nechávajíc tak za sebou rozsypané střípky kdysi dokonalého vztahu.
Procházela jsem zrovna kuchyní, když jsem se náhle zastavila, prudce se otočila a kvapně zamířila zpět. Naposledy jsem nechala své city k němu ovládnout mé tělo.
Když jsem vběhla do jeho pokoje, zrovna se natahoval pro klíčky od mého, tedy teď už zase jeho auta. Překvapeně na mě koukl ale než stihl cokoliv říct nebo udělat natiskla jsem se na jeho rty a uskutečnila tak poslední, konečný polibek. Nebránil se mu, překvapivě ho i opětoval. Čím déle jsem ho držela v onom polibku, tím více jsem propadala svým emocích.
 V tom polibku byla vášeň, láska, smutek, zklamání, naděje, naléhavost, lítost, vztek,...
Oči se mi zalily slzami. Byla jsem naštvaná sama na sebe. Tohle se nemělo stát, měla jsem odejít s hlavou vztyčenou a bez výčitek, protože jsem si náš rozchod přála! Jenže stále jsem k němu něco cítila a to se nedalo jen tak odsunout stranou a předstírat, že to nikdy neexistovalo.

Poslední odchod z jeho pokoje byl dramatický. Ani jeden z nás se neubránil slzám. Ale oba jsem věděli, že to dopadlo nejlépe jak mohlo.  

Tak teda....je to oficiální!!!! Alie je volná :OO

Kdo slaví se mnou? :D