Prolog

183 8 0
                                    

Když jsem se narodila, žila jsem jenom s matkou. O mém tátovi jsem nevěděla vůbec nic a o příbuzných se má matka bavit vůbec nechtěla, proto jsem měla za to, že mám jenom matku.

Samozřejmě jsem jako malá nevěděla, že mám i tátu a myslela jsem si, že některé děti mají jenom jednoho rodiče a já mám prostě jenom mámu.

Až jednoho dne mi to vlastně všechno došlo, matka mi zrovna četla nějakou mudlovskou pohádku.

„Mám i já tátu?” zeptala jsem se, když jsem byla schoulená pod peřinou.

„Samozřejmě, že ano, jinak by jsi tady nebyla. Děti vznikají pomocí muže a ženy, nemohla bys tu jinak být” maminka se na mě usmála přes kulaté brýle.

„A kde teda je?” úsměv jí ztuhl na tváři, zaklapla knihu a sundala si brýle.

„Víš, on není mezi námi. Odešel na jedno lepší místo, kam lide odcházejí, když je jejich čas”

„Takže už je pryč napořád?” zeptala jsem se a viděla, jak jí slzy stékají po tvářích.

„Ano, je pryč. Ale pořád na nás dohlíží, dává pozor aby se nám nic nestalo” usmála se na mě, mamka věděla, že táta nikdy nebyla tak svatý člověk, ale věděla, že nás obě miloval.















tak se jdeme ponořit to třetí, finální části

krev není vše III. | hp ✔Kde žijí příběhy. Začni objevovat