krev není vše III. | hp ✔

Andromeda

A Fred měl kdysi pravdu, byla to válka. Bitva o Bradavice už trvala Merlin ví jak dlouho a já jsem jenom seděla a jenom doufala, že z toho všichni vyvázli živý.

A proč, že to sedím doma? Matka říkala, že je to pro mě nebezpečné, že toho ztratila moc a nechce ztratit i mě.

Byla jsem u Andromedy, zkráceně Andy. Byla to mamky kamarádka ze školy. Tonksová, rozená Blacková, ale její matka jí provinila za zrádkyni krve, protože si vzala kouzelníka s nečistou krví a měla s ním dítě.

Její matka, co jí vlastně tak nazvala, je vlastně má babička. Bohužel...

„Cassiopero, pojď sem" promluvila na mě, já jsem se odtáhla od okna kde bylo jenom temno a vydala se za ní.

„Ano?"

„Něco jsem našla, myslím, že se ti to bude líbit" podala mi nějakou fotku. Ihned jsem rozpoznala, kdo je na té fotce.

Byla tam má matka, měla modré vlasy po ramena a kulaté brýle, měla úsměv od ucha k uchu. Vedle ní stál můj táta, měl černé vlasy po ramena s ostré rysy v obličeji. Oba se na sebe usmívali, a abych nezapomněla, měli na sobě zmijozelské hábity a stáli na pozemcích školy, která teď vypadá, Merlin ví jak.

„Našla jsem to v našem pokoji, když jsme odjížděli z Bradavic, napadlo mě, že by se to mohlo někdy hodit" pohladila mě po rameni, já jsem jí za to jenom poděkovala a pak se věnovala sama sobě.

Dva dny už jsem zavřená v tomhle domě a nervy mám na krajíčku. Nemůžu jenom sedět a čekat až celá bitva skončí, nemůžu čekat jestli přežijí vůbec ty, které mám ráda, prostě nemůžu... ale nic jiného mi nezbývá.

Po nějaké době civění do zdi mě přemohla únava a já jsem ihned usla.

****

„Cass" uslyšela jsem ženský hlas volat mé jméno, ale i tak jsem neodpověděla a dál spala. „Cassiopero!" ženský hlas se zvýšil, ale já stále nic. „Cassiopero Beatrice Blacková!" řvala snad přes celý dům a já už jsem konečně otevřela oči.

Stála tam přede mnou, má maminka. Živá a zdravá, na pár místech sice pár zranění, brýle rozbité, hnědé vlasy rozcuchané do všech stran a oči červené od slz, ale byla tam.

„Mami, ty žiješ" vstala jsem a padla jsem jí rychle do náruče, až tak, že měla co dělat aby udržela rovnováhu.

„To bych si bez tebe nevšimla" řekla se sarkasmem v hlase a obě jsme se trochu zasmáli. Uměla lidi rozesmát, i v té nejhorší situaci, a to jsem na ní milovala.

„Jak to dopadlo? Můžeme domů? Je opravdu pryč?" chrlila jsem na ní jednu otázku za druhou, ona se posadila a sundala si na půl rozbité brýle.

„Cassiopero, zemřelo moc lidí, mezi kterými byli i mý přátelé. A měla by jsi vědět ještě něco" nastalo hrobové ticho a já jsem se nikdy v životě nebála víc, co nakonec řekne.

„Fred je mrtvý" oči se mi zavalili slzama a mé nohy přestali poslouchat. Spadla jsem na zem a začala nekontrolovaně brečet, mamka ke mě přispěchala, aby mě utišila.

Ne... to nemůže... to nemůže být pravda

Bylo to však houby platné, protože jediné co mi furt znělo v hlavě, byla furt ta jedna věta.

Fred je mrtvý