The Hidden One - Vkook/Taekook [k.th x j.jk]

12. Kapitola

Mladý chlapec běžel skrz neznámý les. Všude byly vysoké stromy, plno keřů, nepatrné cestičky nejspíš od vesničanů, jelikož nedaleko stojí menší vesnička s těmi nejlepšími jahodami a borůvkami v okolí. 

Chlapec se strachy bez sebe zastavil, opřel se o strom a zhluboka dýchal. Porozhlédl se a zamotala se mu hlava, což ho donutilo udělat pár kroků zpět. Zavadil o kmen a spadl.

„Au," vydal ze sebe bolestně a zamračil se. Rychle svůj pohled hodil na nohu, kde byl obrovský až krvavý škrábanec. Tiše si povzdechl, vytáhl nožík a roztrhl si kousek oblečení, čímž si zavázal ránu. 

Ihned se postavil na zesláblé nohy z běhu, když uslyšel hlasy a klepot kopyt. Vydal se náhodným směrem od hlasů a snažil se najít jakékoli místo, kde by se dalo skrýt.

Udělal to totiž zas. Ukradl chléb z trhu, protože ho okradli vojáci. Malého chlapce, co si jen chtěl vydělat na jídlo, aby nevyhladověl...

Vteřinu poté, co uslyšel přibližující se zvuky a náhle oddalující se, se opět vydal pryč. Tentokrát musel jít ještě opatrněji než předtím, jelikož nechtěl udělat jakousi náhlou chybu, která by ho mohla stát život.

Opatrně našlapoval mezi spadlými větvemi, vyhýbal se všemu, co dělá zvuk a pomalu se dostával z místa plném vojáky. Tiše si oddechl, ale bylo moc brzo na oddechnutí. Jemně přivřel oči a udělal krok. Praskla pod ním větvička, což jeho vyděsilo natolik, že udělal pár kroků zpět a to vytvořilo několik dalších zvuků. 

„Ale ne," zašeptal si pro sebe a rozhlédl se. Zadržel dech, aby slyšel jakýkoliv zvuk kolem sebe, a potom to uslyšel. Klidné kroky. Nevěděl, proč jsou tak klidné, ale utíkal. 

Snažil se utéct kamkoli od toho místa a vůbec ho nezajímalo, na jakou stranu se vydal. Potřeboval se odtamtud dostat, a proto do toho dal všechnu svou energii. Přes svůj běsnící dech a kroky neslyšel už žádné jiné zvuky, tím pádem nevěděl, kde je osoba, jež ho pronásledovala. 

Zničehonic ho něco zastavilo u stromu. Zamrzl, protože nevěděl, co se stalo. 

„Nemůžeš už?" ozvalo se za ním, ale on se nemohl pohnout. Pouze otočil hlavu a uviděl neznámého muže se zohavenou tváří. Na tváři dvě jizvy do tvaru kříže, roztržený ret a popálené levé ucho, odkud se popálenina táhla až k lícní kosti. Chlapce to vyděsilo, tvář byla plná strachu a oči byly plné slz. 

„Vím, že nejsem nejkrásnější, ale zas tak špatné to není," špitl jemně muž a ohnul se k němu. Jungkook se skrčil až spadl na zem. Osoba před ním si klekla a vytáhla dýku. Chlapec nechtěl křičet, věděl, že by mu stejně nikdo nepomohl. 

„Máš něco, co je mé," zamumlal a podíval se na ostří. Poté svůj pohled přesunul na malé dítě před ním a vyšel z něj ironický smích. „Nechápu, jak se to mohlo dostat k děcku."

„Nechápu, o čem to mluvíte."

Chlapcův hlas byl plný strachu, ale zároveň se mu netřásl. Šel tam slyšet tón nejistoty z toho, že nevěděl, pokud má s mužem vůbec mluvit. 

„Tohle."

Chytil jeho zápěstí, kde měl dárek od jeho matky. Byl to náramek, jenž ho měl ochránit. Přiložil k němu dýku a byl připraven náramek zničit, aby ho dostal jednoduchým způsobem dolů, ale v tu chvíli ho Jungkook strčil. 

„Ani náhodou! Je to moje!" vyjekl chlapec a postavil se, což mu nepomohlo. Muž chytil jeho kotník a strhl ho na zem. Jeho hlava se srazila se zemí. 

„Spratku, to vůbec nemáš mít u sebe! Patří to mně," pravil naštvaně a v očích se mu zajiskřilo. Jungkook hlasitě zakřičel, když pocítil dýku na své kůži. Stačil pouhý dotek ostřího, aby to vytvořilo neskutečnou vlnu bolesti. 

V tu chvíli muž dýku upustil a podíval se na svou hruď. Pod vrstvou vcelku světlého oblečení se rozšiřovala červená skvrna a jeho hrdlo se zúžilo, co to jen šlo. Chytil se za krk, upadl na zem vedle plačícího chlapce držícího si dar matky. 

Celý uplakaný a vyděšený se rozeběhl daleko od muže. Jeho srdce se nemohlo uklidnit, celý byl zmatený a vyděšený z toho, co se momentálně stalo. 

Nechápal nic z toho.

A v tu chvíli se Jungkook probudil. Posadil se rychle a popadal dech. V jedné ruce pevně svíral matčin náramek a tou druhou si sáhl na čelo. Byl celý zpocený, vyděšený z toho, co viděl a snažil se, se uklidnit...

...jako v ten den, který mu usedl v hlavě jako vzpomínka a nelze se jí zbavit.

----

Dobrý večer přeji všem!

Tentokrát druhá kapitolka do měsíce, což není něco, čím bych se mohla chvástat, ale... snad pokrok, věřím, že by to mohlo být lepší. ^^

Jak se máte? První dny prázdnin už jsou pryč, i když si pomalu ani neuvědomuji, že jsou prázdniny... je to tak strašně divné.

Utíká to hrozně rychle, když si uvědomím že za necelé dva týdny mám narozeniny... je to hrůza :D

Posílám svou zbylou energii, lásku a pozitivitu! <3