The Hidden One - Vkook/Taekook [k.th x j.jk]

8. Kapitola

Síla mu opět začala proudit po celém těle. Cítil, jak se stává tak silným, jako byl dřív. 

Díval se na hvězdy, poklidně ležel na trávě a mělce dýchal. Neměl kam pospíchat, jelikož mu jídlo vydrží ještě na nějakou chvilku, což mu dává dostatek času na regeneraci jak svých zranění, tak i svého psychického stavu. 

Už nezvládal nekonečné ticho kolem sebe. Chtěl slyšet něčí hlas, chtěl si s někým povídat, jelikož si jinak připadal, jako by byl nějaký neandrtálec neumějící mluvit. 

V tu chvíli uslyšel šustění, jenž mu připomínalo kroky. Podíval se ihned napravo od sebe a uviděl tam na podobném místě jako dříve toho, kdo mu pomohl. Voják s úkolem ho zajmout, přičemž udělal přesný opak...

„Nejsem tu proto, abych Ti ublížil. Nemáš se proč bát," ujistil ho tiše a posadil se na proležené místo. 

Tráva byla už tak vysoká, že Jungkook chlapce ani neviděl. Jen věděl, že sedí či leží nedaleko od něj ve vysoké trávě. Proto si nejistě lehl zpátky a sledoval, jak se na obloze opatrně potulují mraky. Cítil se jako obloha... celá jeho špatná nálada přicházela jako mraky na obloze. Pokaždé přišla a odešla, aniž by dala nějaké znamení, a když bylo nejhůře, zapršelo. 

„Kolik ti je?" vyzvídal zničehonic voják.

Chlapec se nepříjemně zakroutil a povzdechl si, když mu nechtěl odpovídat. Možná proto bylo naprosté ticho, což ani jednomu nevadilo. Ačkoli neznámý očekával odpověď, trpělivě na ni vyčkával. Věděl, že lovec nebude zrovna výřečný typ člověka, proto s ním musel být trpělivý.

„Vypadáš mladě. Proč ses nepřihlásil jako dvorní lovec? Mušku máš dobrou, mohl ses mít lépe," zamrmlal. Nechtěl zrovna lovce nijak naštvat ani vyděsit.

„Nemohl jsem," odpověděl mu suše. Tiše si povzdechl a představil si v hlavě rozmazaný obrázek svých rodičů v jejich poslední společné chvíli. „A do toho ti nic není."

„Já vím, že není," přitakal. Stejně zakroutil hlavou a zamračil se. „Jen to nechápu. Mohl ses mít dobře."

To si nemyslím, řekl si v hlavě Jungkook a posadil se. Podíval se na svou obvázanou dlaň a povzdechl si. Opatrně se zapřel do trávy, aby si pomohl do stoje, a nakonec se vydal pryč z toho místa. 

Ihned samozřejmě uslyšel, jak se druhý také zvedl a následoval ho.

„Co, chceš mne zabít?" vyslovil nahlas svou myšlenku, aniž by se podíval na vojáka za ním. Ten se zastavil a uchechtl.

„Kdybych chtěl, už bych to udělal, nemyslíš?"

„Není to zábava? Vykrmit si oběť, opatrně ji užírat zaživa a nakonec ji odhodit jako kus hadru?" prskl na něj nepříjemně. 

Neznámý byl ticho. Nevěděl, jak mu na to odpovědět a usoudil, že kdyby náhodou už něco odpověděl, druhý by mu nevěřil. Proto ho jen mlčky následoval a dával pozor na okolí, kdyby náhodou byla jiná hlídka než on sám.

Bylo to příjemné. Procházet se lesem v tichosti, ale v něčí přítomnosti. Jen s tím, že nevíte, kdy na vás druhá osoba může zaútočit. 

Čehož se Jungkook obával.

Nechtěl mu důvěřovat jen proto, že mu zachránil život a dal mu jídlo, které potřeboval. Věděl, že to může být léčka. Jen mu to v tu chvíli bylo jedno...

„Dlaň lepší?" optal se ho opět po delším tichu voják a zastavil se stejně tak, jako mladší chlapec. Opatrně si přes ruku přejel prsty a zjistil, že ho dlaň už tak moc nebolí. 

„Asi."

„To jsem rád. Seokjin to rád uslyší," zamrmlal si pro sebe a tiše se zasmál, „konečně nějaká mastička, která pomáhá."

Jungkook na to nijak nereagoval. Prostě se pomalým krokem dostal ke své chatrči, kde uviděl svého koně, jak leží. Tiše si povzdechl, když už mu nemohl dávat tolik jídla a věnovat se mu tak moc jako dřív. 

„Máš pěkného hřebce. Našel jsi ho?" 

Už drž hubu, okřikl ho ve své mysli, ale nakonec prostě jen hloupě přikývl. Hlavně nemluv. Nerozkecávej se, tentokrát křičel sám na sebe.

„Byl zraněný. Byl někoho, kdo zemřel v boji. Odnesl ho až k řece, kde jsem ho nakonec našel a pohřbil jeho pána. Od té doby za mnou chodí a je mi věrný," zavzpomínal. Sám byl překvapený, že řekl něco tak obsáhlého, ale nechal to být. 

Sklonil se ke koni, opatrně ho pohladil po hřívě a dostal se ke dveřím, kde se zastavil. „Proč jsi až tady? Království je na druhé straně," nechápal.

„Chtěl jsem dát bacha na to, aby tě tu někdo neuviděl."

Další neprolomitelné ticho. Nedokázal naprosto vůbec pochopit toho vojáka. 

Šel proti celému království, neplnil svou povinnost, což bylo chycení jeho a ještě k tomu se o něj staral. Opravdu se staral o to, aby přežil a nic se mu nestalo, a to bylo k nepochopení.

„Nechápu."

„Já taky ne, ale oni to chápali moc dobře, a proto jim budu důvěřovat," řekl po delší pauze a zničehonic nasedl na svého koně. Kdyby nebyl Jungkook tak hluboce ponořený do svých myšlenek, všiml by si toho, že se ten kůň objevil odnikud. Jenže byl až moc zamyšlený na to, aby vůbec zjistil, odkud přišel jeho kůň. 

Koho tedy mohl myslet neznámý voják, když jej oslovil 'oni'?

----

O můj bože. Já napsala kapitolu? >< 

Přišla jsem o sobě jen dát vědět, že žiju. Nevím úplně, pokud budu zas vydávat nějak více pravidelně, pauza stále trvá, jen jsem teď měla chuť napsat kapitolu, tak jsem ji napsala >< 

Škola... jsem hodně pozadu :') Teď do toho zdravotní problémy, protože už jsem týden doma a ten týden před tím mi taky nebylo nejlépe a jsem pořád taková mimo z prášků, takže úplně nevím, která bije. 

Ale doufám, že u vás začal školní rok v pohodě a v klidu! Přeji si, abyste všichni byli zdraví a neřešili vůbec žádné problémy >< <3

Posílám lásku a objetí! Moc doufám, že se brzo vrátím k pravidelnému vydávání alespoň 2-3x za týden jako to bývalo dřív, kdy jsem psala 7 příběhů najednou, hehe... 

Snad se mi to podaří, protože mi vaše zpětná vazba strašně chybí a celkově to, jak na IG rozhodně nebudete všichni, tak ta komunikace není taková, jako tady :c 

Přeji všem dobré ráno, hodně štěstí ve škole a doufám, že vám to rychle uteče! :3

Ti, kteří si to přečtou ještě teď v noci, tak přeji dobrou noc, ale vím, že to bude minimum >< A pokud přeci jen někdo, tak šup spinkat! <3