The Hidden One - Vkook/Taekook [k.th x j.jk]

3. Kapitola

Byla to noc jako každá jiná. Jen s tím, že mladík po dlouhé době ležel ve vysoké trávě s lukem vedle sebe a díval se na oblohu. Obdivoval tu krásu alespoň jednou týdně, jelikož si nedokázal představit více uklidňující pohled.

Na každém milimetru klidného nebe byla zářící hvězda. Žádný mráček, pohodový vánek přinášející chlapci pocit únavy a tichounké zvuky zvířat či hmyzu. Byla to pokaždé úleva, když celý den jen lovil, skrýval se a snažil se přežít, aniž by ho někdo zahlédl. Dařilo se mu to, jelikož se snažil...

...jenže v noci se nikdy nesnažil.

Lámání klacků a kroky. To bylo, co slyšel na kraji lesa... a rozhodně to nebyly zvířecí kroky.

Prudce se posadil, chytil luk a skryl se, aby ho dotyčný neviděl. Natáhl tětivu a snažil se zaostřit v tak málo osvětleném okolí. Uviděl chlapce – možná muže, nemohl to hned poznat – a zamračil se. Nevšímal si ho, a to vůbec. Prostě šel pár metrů od něj maličkou cestičkou až se dostal do místa, kde je tráva už tak proležená, že byla prostě dole. Sedl si tam, opřel se dlaněmi o zem za sebou a zaklonil hlavu.

V tu ránu Jungkook sklopil luk a opatrně ho položil. Nebyl to žádný voják, jenž měl tuhle oblast na dohled. Kdyby byl, už by ho zastřelil...

...ale tohle byl normální chlapec. Alespoň tak vypadal.

Jednoduché roucho, ošoupané botky a žádná zbraň, což bylo zvláštní. V tuhle hodinu by si rozhodně i normální člověk vzal alespoň něco, čím by se případně bránil.

No, nakonec se Jungkook rozhodl nenápadně proplížit pryč z velké louky. Nepotřeboval pozornost a už vůbec ne, když už nechal malého neznámého chlapce ho uvidět. Byla to pro něj neskutečná chyba, protože už teď měl pocit, že když už – jako vždy jednou za půlrok – někde objeví ‚neznámý nebezpečný vyhnanec s trestem smrti', tak tu informaci, že ho viděl, vymění za nějakou částku.

Kdo by to také neudělal...

Po pár minutách chození po lese se dostal ke své menší skrýši. Přišel ke dveřím, otočil se a pořádně se porozhlédl, než vešel. Pokaždé se potřeboval ujistit, jestli ho náhodou někdo nevidí, anebo nesleduje. Takovou chybu si nemůže dovolit... doslova by ho stála život.

Zvykl si být ostražitý při každém nádechu i výdechu. Byl to člověk, jenž nevěřil ani jediné žijící duši. Nikdy se s nikým nepoznal, nepotřeboval to, ačkoli občas měl chuť být s někým, o koho by se mohl opřít. Potřeboval podporu, ale zároveň ji nevyhledával. Trpělivě vyčkával, než si jej najde sama...

Opatrně si zalezl na svou polorozpadlou postel a podíval se na strop. Povzdechl si, lehl si na bok a zavřel oči.

Byl vyčerpaný a unavený z jarního vánku, protože byl tak příjemný, že ho uspával. Tentokrát už ho neuspával otcův hlas, natož matčin... pouze musel vypnout a nechat se unést únavou, jež ho dostala na stejné místo jako vždy.

Pohltila ho tma, nicota, ale dokonce i klid...

K ránu ho probudilo horko. Venku bylo o pár stupňů více, ačkoli v noci bylo zase o pár stupňů méně. Bylo to vcelku nepříjemné, jelikož jako první, co musel udělat, bylo ulovit si něco. Měl sice nějaké jídlo od neznámé staré paní, ale nechtěl to ihned všechno sníst. Přeci jen... bylo by o dost chytřejší si to schovat na horší časy, kdy se mu v lovení nebude dařit.

Jenže to by ho nesmělo zastavit kručení v břiše tak hlasité, že to odehnalo malého ptáčka na jeho okně. 

„Vážně? Ahh," povzdechl si a prohrábl vlasy, aby je neměl tak rozházené, ačkoli si moc nepomohl. Zvedl se, sáhl si po měšci, do kterého si dal jablka, a vzal si ovoce do ruky. Opatrně si ho otřel, polil ho vodou ze džbánku a kousl do něj.

V tu vteřinu mu opět sedl ptáček na okno a naklonil hlavu. Chlapec se na něj usmál, jablko si položil na stolek a přišel k dřevěnému oknu. Jen, co se podíval na ptáčka, uviděl v pozadí jakéhosi chlapce. A kupodivu to byl podobný chlapec tomu, jakého viděl v noci.

Zarazil se, když si všiml, že si ho druhý vůbec nevšímá. Prostě o něj jen zavadil pohledem, zvedl koutky úst a sehnul se, aby něco zvedl. Byla tam květina růžové barvy. Neznámý si ji pouze prohlédl, a nakonec s posledním pohledem na Jungkooka stojícího ve své chatrči odešel. 

Bylo to strašně zvláštní, ale hlavně riskantní. Nemohl vědět, pokud to nebyl náhodou voják nebo chudý obyvatel schopný udělat cokoli proto, aby dostal zaplaceno. 

Proto si Jungkook povzdechl, sklopil hlavu a zakroutil hlavou. „Musím se přestěhovat..."

----

Právě mě sestřenice opouští a soudě podle toho, co si bere, tak jde za nějakým chlapem :)
A já jsem alone v Praze na celý den a nemám co dělat. Super:"")

Podle hlasování na ig bude další kapitola v pondělí ^^

Přeji krásný den! :3