The Hidden One - Vkook/Taekook [k.th x j.jk]

9. Kapitola

Byl zmatený. Celou noc nezamhouřil oči, dlouho přemýšlel... usilovně přemýšlel. Jenže tušil, že ať se nad tím bude zamýšlet sebevíce, nepřijde na to, koho voják myslel. 

Mohl přece myslet kohokoli z království, což mu dodávalo pocit bezmoci. Nevěděl, co se v království děje, natož aby tam znal vůbec jména, funkce a jejich vztahy. 

„Co mě to zajímá vůbec," zašeptal do prázdna. Schoulil se do klubíčka na rozvrzané posteli a přitáhl si kolena k hrudi. Tiše vydechl, zavřel oči a ostře se nadechl, když v tu chvíli ho polilo horko. Navalilo se na něj tolik pocitů, že nevěděl, jak se cítí... nevěděl nic. Myslel si, že se zblázní, protože nevěděl, na co se má zaměřit první. 

Roztřesenýma rukama se zapřel o matraci, posadil se a vyskočil na nohy. Málem ho zklamaly, protože už jen myšlenka na to, že chce chodit, ho dokázala poslat málem k zemi. Vyběhl ven, udýchaně se rozhlížel po okolí a rozeběhl se prvním směrem, který ho napadl. 

Nevěděl, kam běží, pouze věděl to, že se nedokázal ovládat. Měl chuť křičet, a proto když se objevil na kopci, odkud neviděl ani jeden jediný domek, zhluboka se nadechl a zakřičel. 

Nekřičel slova... vykřičel své pocity. Spadl na kolena, dlaněmi padl do trávy a na povrch začaly spadat první slzy. Nechápal, proč pláče, ale dostal to ze sebe ven. Začalo ho pálit na hrudi... jednou rukou se tam chytil a sykl bolestí. 

Jeho oči těkaly různě po okolí. Nevěděl, jak si pomoct, ale jediné, co dokázal, bylo se posadit na zadek a ve druhé dlani pevně stisknout matčin náramek. 

Ve vteřině se objevila úleva. Jeho srdeční tep se uklidnil, mysl se omámila a v uších zněl vábící hlas jediné ženy, kterou Jungkook doopravdy miloval. 

„Spi, synu..."

Otřesný bolehlav bylo to první, co chlapce probudilo... druhá věc byly sliny dobytka. 

„Co to je?" zamrmlal, když pocítil nechutné mokro a ucítil neskutečný pach. Otevřel oči a ihned si dal před oči dlaň, jelikož sluneční paprsky nebyly zrovna nejpříjemnější na jeho rozespalé oči. Opatrně se porozhlédl a zjistil, že je ráno. Možná dopoledne, a dokonce možná odpoledne. Kolem sebe uviděl přežvykující krávy, ale žádné lidi, což mu pomohlo se uklidit alespoň trošku.

Podíval se na svou ruku a dlaň, ve které v noci stiskl náramek, byla popálena. Nebolelo to, to vůbec. Pouze tam viděl celý rudý a vystouplý obrys několika přívěsků z náramku. Tiše si povzdechl, když mu zakručelo v břiše a opatrně se postavil. 

A sakra, pomyslel si, když si nevzpomínal, odkud to vlastně přišel. Marně se snažil si rozvzpomenout, ale jediné, na co si vzpomínal, byl záchvat a bolest. Proto věřil svým instinktům a rozešel se náhodným směrem s domněním, že se dostane tam, kde bydlí.

Bylo pravděpodobně krátce po poledni, jelikož bylo snad to největší vedro v posledních dnech. Chlapec se tam potuloval v takovém oblečení, které ho zahřívalo ještě víc, což mu moc nepomohlo. 

Rozhlížel se, ale jako by tam byl poprvé. Jako by se probudil úplně v jiné zemi... nebo v jiném těle.

„Díku Bohu," vydechl, když spatřil řeku. Rychle se k ní dostal, z dlaní si udělal mističku a opláchl si obličej. Pořádně se osvěžil, a když se ohlédl podruhé, uviděl studnu, k níž se ihned vypravil se napít.

Jen co se lehce osvěžil, uslyšel koně. Nevěděl, kam se skrýt. Nevěděl, co to je za místo a ani jaké místa jsou dobrá na skrytí. I tak se nenápadně dostal do obrovského křoví, kde se skryl a opatrně hlídal, odkud vlastně jedou. 

Nepotřeboval být všeznalec na to, aby poznal tváře jezdců. První byl samozřejmě náš moc dobře známý a přesto neznámý voják, uprostřed byl sám princ a jako posledního uviděl bylinkáře. 

„Seokjine, jsi si jistý, že ty tvoje kytky rostou někde tady?" povzdechl si voják. Očividně ho projížďka za rostlinami nebavila.

„Ano, nebuď tak drzý," pokáral ho a zastavil. Rozhlédl se a v tu chvíli Jungkook zamrzl. Bylinkář pohledem zůstal na keři, kde se skrývá mladý lovec. Byl si skoro jistý, že tam někoho viděl, avšak nechtěl dělat zbytečné povyky, a proto sesedl a opatrně se rozešel ke keři. 

„Máš to?" ozvalo se od prince a Seokjin navázal oční kontakt s lovcem. Chlapec měl na tváři čitelný výraz...

Šlo vyčíst to, jak moc se bál, a jak byl ztracený. Doslova prosil o milost a pomoct, avšak z jeho úst nevyšla ani hláska.

„Ne, ale u řeky to určitě bude. Můžeš se tam podívat? Taehyungu, pojď se mnou prosím o kousek dál, podíváme se tam a-"

„Nemůžu ho tu nechat bez ochrany, co-"

„Půjdeme se tam oba podívat, jasný?" zdůraznil to a nenápadně pokýval ke keři. Tentokrát už i voják uviděl dvě velké unavené oči a černé kadeře. Ihned přikývl a seskočil z koně. Princ se už rozhlížel u řeky, což dalo těm dvěma čas.

Taehyung ihned přišel ke keři a sklonil se. „Co tu děláš?! Blázníš?"

Lovec neřekl ani slovo. Pouze se na něj podíval, roztřeseně se nadechl, a když chtěl promluvit, nevyšlo z něj vůbec nic. Hlava se mu sklopila ke špičkám nohou a oči se zavřely.

„Odvez ho pryč. Já zabavím prince," rozhodl bylinkář a doběhl prince. S tím došel trošku dál od nich, aby si nikdo ničeho nevšiml.

„Pojď... vypadáš ztraceně," zamrmlal a natáhl k chlapci ruku. Jungkook se zarazil, díval se na jeho ruku a nevěděl, zda si nechat pomoct nebo bloudit dál...

...i tak nějaká část v něj křičela, ať si nechá pomoct, protože on to sám nezvládal. A přijmout pomoct není hanba ani projev slabosti.

----

Popravdě nevím, co očekávám od této kapitoly, ale jelikož mi dnes odpoledne přivezli novou klávesnici, na které už neblbnou písmenka, tak jsem si řekla, že bych něco mohla konečně napsat...

Nevím, jak to bude s mou aktivitou, ale pomalu se chci začít zas oživovat a psát, tak snad se mi to podaří... ^^

Jak se máte? Povídejte, přehánějte... chybíte mi. :(

Luv ya all! :3 

Přeji všem dobré ráno a snad co nejpříjemnější pátek a celý víkend ^^ <3

a teď jen zjistím, že to už nikdo nečte- ups