The Hidden One - Vkook/Taekook [k.th x j.jk]

4. Kapitola

Celý den chlapec strávil pouhým prohlížením okolí. Potřeboval si najít dostatečně nevýrazné místo. Takové, které nebude křičet, že se tam někdo skrývá...

...jenže takových míst bylo poměrně málo. Hlavně, když se ve městě objevily pověry o nebezpečném muži s lukem, jenž zabil několik vojáků při ochraně zdejšího lesa.

„Kraviny," zavrčel si pro sebe, když si vzpomněl na to, jak se nějaká skupina lidí bavila nedaleko od místa, kde byl. S povzdechem se sklonil k jezírku, umyl si ruce od krve, když postřelil další zvíře a donesl si ho k sobě k chatrči. Podíval se na sebe v odraze a ukazováčkem se jemně dotkl klidné hladiny. Jediný dotek ji rozhýbal a všude do okolí se dostávaly prstence.

Rád pozoroval, jak jednoduchý dotek může vytvořit něco takového...

...bylo to částečně uklidňující.

Dokud tedy za sebou neslyšel klapání kopyt, hlasité hulákání a tasení mečů. V tu ránu se dostal na celá svá chodidla, sklonil se, popadl luk a byl ihned připraven k vystřelení šípu.

Měl opět štěstí. Nenaháněli totiž jeho ale vedlejší vojsko. To tu nedaleko mělo své tábořiště a chystali se drancovat vesnici po vesnici tak, jak to vždy dělávali. Jungkook je většinou vyhnal ze svých skrýší, kdy po nich vystřeloval nebezpečně přesně šípy a těžce je zraňoval.

Tentokrát se ale o to doopravdy postarali ti, jenž to mají v popisu práce.

„Co tu děláš?" ozvalo se za ním a mladík se v neuvěřitelné rychlosti otočil. Za ním stál muž, měl v ruce pouze košík a v něm různé květiny a bylinky. Nakonec měl také vyděšený výraz. „Já-já se omlouvám! Nechtěl jsem... prosím."

Oba dva byli vyděšení... a oba oprávněně. Neznámý měl před obličejem natažený šíp a ten druhý se bál vidění.

„Hele, nechci ti ublížit," promluvil opatrně a stiskl u sebe více košík. Udělal jeden pomalý a neskutečně opatrný krok dozadu. „Prostě jen... odejdu, dobře?"

„Vypadni," vyhrkl mladík a pokýval hlavou. Chtěl, aby odešel, jelikož kdyby zůstal, tak by byl moc zranitelný.

Muž s košíkem – tentokrát už byl košík na zemi, jelikož ho upustil – se na něj pouze podíval a přikývl. Dlouze vydechl a podíval se toho před ním. Jungkook kupodivu sklonil luk a mělce vydechl, než promluvil. „Nechtěl jsem nikoho... vyděsit."

Jemný úsměv se objevil na mužově obličeji. „To nic... chápu to."

A poté se vydal cestičkou od jezera. Chlapec se nadechl a chtěl odejít, ale na zemi viděl stále položený košík. Rychle ho popadl, stiskl luk a vyběhl za neznámým.

„Uh, tohle... tohle jste tam nechal," řekl a podal mu ho. Ten poděkoval, lehce se předklonil a s úsměvem odešel.

Tentokrát se už Jungkook rozhodl jít zpátky. Měl hlad, byl žíznivý a vcelku byl už unavený. Chtěl prostě vypnut, ačkoli měl malinko nepříjemný pocit z toho, že stále bývá na stejným místě, když už o něm hodně lidí ví.

S dlouhým výdechem zavřel dveře za sebou, zapálil svícen a svlékl si roucho. To pohodil na zem, vzal si do ruky chleba a začal konečně po celém dni jíst. Začal přemýšlet, pokud se vůbec chce přesouvat, ale žít na tom stejném místě s rizikem... nevěděl, pokud chce riskovat s tím, co už dokázal přežít.

Podíval se na svůj stůl a skousl si vnitřní část líčka, když tam uviděl kus starého a otrhaného papíru. Byla tam jeho napodobenina, odměna a důvod, proč je na něj upřené hledání. Byl podle vojáků hrozba - aby také ne, když jich několik smrtelně zranil a některé zabil.

Ale on nebyl nebezpečný. Byl pouze vyděšený z okolního světa, a tak se rozhodl - ne vlastně... on se tak nerozhodl. Jeho rodiče rozhodli, že přežije. Musí zabíjet, bránit se, aby žil... 

...jenže si už dlouho pokládá otázku, pokud má vůbec proč žít. 

Nemůže si najít spojence, je nedůvěřivý. První týdny, kdy chodil za starou paní, jí držel zbraň u hlavy, aniž by to ona věděla. Ačkoli to jednou poznala, což chlapce zaujalo.

„Vžuum!" vykřiklo dítě držící šišku v ruce. Poté ji hodil někam pryč a tím přilákal Jungkookovu pozornost. Hodil ji totiž do jeho otevřeného okna. To mladíka vyděsilo. 

Vzal ji do ruky a opatrně se podíval ze dveří ven. Tam na něj vykoukl z rohu jeho domečku malý chlapec. Měl otevřená ústa, upatlané ruce a špinavé vesnické oblečení. Poté se podíval na šišku v ruce mladíka a oči se mu rozzářily.

„Pane, dáte mi ji prosím zpátky?" zeptal se tiše a opatrně natáhl ruku přes roh. Jungkook se zamračil, přikývl a opatrně mu ji hodil. Chlapec ji sice nechytil, ale i tak se šťastně zasmál, sebral ji a hodil ji zpátky. „Budete si se mnou prosím házet? Moc prosím, prosím!"

A v tu chvíli se Jungkook cítil, jako by dostal ránu do srdce. Jako malý si nikdy pořádně nehrál... pouze se učil pro tenhle život.

----

Přeji krásné dopoledne! Doufám, že vám sluníčko svítí jako mně! ^^

Moc mě mrzí, že se ta moje aktivita zhoršila, ale snažím se to napravit. ><

Jsem ráda za vše, co mi napíšete do komentáře, už odpovídám, jelikož jejich není většinou tak moc, tak na všechny ^^

Užívejte pondělí! 💜