The Hidden One - Vkook/Taekook [k.th x j.jk]

6. Kapitola

Já jsem tak blbej, řekl si v hlavě a dlouze vydechl.

Ihned se mu do hlavy dostaly myšlenky točící se kolem jeho neopatrnosti. Nechal ho, aby ho uviděl, a teď je na pokraji smrti. Tiše se modlí za rychlou smrt v podobě popravy, ale dle krutosti lidstva si myslí, že na něj stejně dopadne mučení – a to prostým lidem.

Byl z toho znechucený. Několikrát se dostal v hábitu s kapucí nenápadně za bílého dne na vesnici nebo do menšího města, kde se setkal s nechutným chováním lidí. Odsouzený přivázán ke stožáru připravený zemřít tím, že ho lid umučí. Křičeli a nadávali, jiní se smáli, ale hlavně všichni házeli kameny – nejlépe do hlavy. A to si mladý chlapec začal představovat, jelikož zabil už tolik vojáků – ale i nepřátel – a to mu určitě nepomůže.

„Co s tebou..." hlesl mladý voják a sklonil se k němu. Pohlédl na něj, jeho krvavou ruku a tiše se uchechtl. „Neměl bys vykrvácet. Možná zkolabuješ, ale věř mi, bude to mnohem horší."

A bylo to tu... panika. Samozřejmě, že to Jungkook uslyšel, a proto se prudce pohnul a podíval se na toho před sebou. Zamračil se a už mu ve své hlavě tiše začal nadávat.

„Bolí to?" zeptal se na ruku a šlápl mu na ni. To donutilo chlapce vyjeknout bolestí a reflexně odtáhnout ruku. Podkopl vojákovi nohu a poslal ho tím na zem – a přesně na zadek. To ho samozřejmě rozzuřilo a donutilo ho vytáhnout si dýku. Tu přiložil k jeho krku a přiblížil se. „Nehraj si tu na hrdinu. Chcípneš tak či tak."

„Shoř v pekle."

Tak... slabý hlas. Hlas plný zoufalství, zuřivosti, ale zároveň se tam skrývala špetka, jež naznačovala, že prosí o milost.

Voják mu zaryl dýku do ramene a chytil ho pod krkem. „Doufej, že nevykrvácíš. Přece nechceš, aby všichni přišli o takovou zábavu..."

Postavil se a donutil mladšího chlapce na nohy. Chytil mu prudce zápěstí, a když trhl, tak se pořezal. Stáhl k sobě ruku a zamračil se. Vytáhl chlapcův rukáv až k loketní jamce a podíval se na náramek, o který se pořezal.

„Ah, rozbil se?" zamrmlal Jungkook a smutně se usmál, když si vzpomněl na svou matku. „Promiň, neuchránil jsem ho. Nezasloužím si ochranu nazpátek."

Mladý voják si ho prohlédl, zhluboka se nadechl a podíval se na chlapcovu tvář. Věnoval pozorování jeho obličeje pár vteřin, než se mu rozšířily zorničky a tělem projel zvláštní pocit. Ihned se zamračil, zaťal ruku v pěst a během vteřiny se střetla s chlapcovým obličejem.

Jungkook byl unavený, zničený – jak psychicky, tak fyzicky – a rána do obličeje mu jen pomohla k tomu omdlít. Pohltila ho tma, jeho tělo klid, ale mysl nikoli.

Probudil se s neskutečnou bolestí. Jeho oči zůstávaly zavřené, jelikož mu svítily sluneční paprsky přímo na obličej, což nebylo zrovna vhodné pro rozkoukávání se. Opatrně se posadil a zapřel se rukou o postel, na které spal...

...byl u sebe v chatrči.

Poznal svou postel, klid i to, jak mu slunko vpálilo své světlo do očí. Probouzel se tak každý den, takže to nemohl splést. Co však ale nechápal bylo to, jak se tam sakra dostal.

Opatrně otevřel oči a podíval se na svou ruku. Byl tam obvaz, z části krvavý, ale hlavně že tam byl. Podíval se pod vrchní část oblečení a zjistil, že má obvázanou paži, rameno a hruď, jelikož byl vcelku hodně domlácený. Možná proto ho také bolel každičký pohyb.

Porozhlédl se a uviděl menší nádobu na svém stole. „To tam rozhodně nebylo," řekl si pro sebe a zakroutil hlavou, přičemž mu v ní zatepalo. Opatrně se dostal na nohy, došel ke stolu a odkryl horní část. Uviděl hustější kapalinu bílé až modré barvy s menšími kousky lístků. Přičichl si k tomu a zjistil, že je to hojící mast. Také si uvědomil, že tím, čím to bylo přikryté, byl čistý obvaz.

Posadil se na židli, sundal si obvaz a odhodil ho pryč. Podíval se na svou dlaň. Vůbec nevypadala pěkně.

Měl tam obrovskou jizvu, zaschnutou krev, a byť se ji jen dotkl a cítil, jak mu proletěla bolest rukou. Tiše si povzdechl, nabral si na prsty mast a opatrně ji rozetřel po své dlani.

Vůbec neřešil to, že nevěděl, od koho je, ale věděl to, že i kdyby to bylo jedovaté, nevadí mu to...

...stejně má pocit, že je stále na pokraji smrti a každou chvílí ho někde někdo pozná.

Tiše vydechl, když ucítil příjemně štiplavý pocit a zavřel oči. Sklonil hlavu a v klidu se nadechl, než znovu pohleděl na svou ruku. Rychle si obvázal dlaň a sáhl si na rameno. Zjistil, že tam taky bude potřebovat mast, tak celý proces znovu zopakoval. Napil se čisté vody, o které také neví a snědl kus masa.

„Kdo," promluvil do ticha a podíval se na svůj luk. Jen tam stál opřený o zeď, ale pokud si chlapec správně vzpomínal, nechal ho při utíkání v lese. Ještě k tomu daleko od jeho domova. Chtěl ho vzít do ruky, ale bolest mu to nedovolovala.

Opatrně si lehl zpátky na postel, podíval se z okna ven a zjistil, že se bude stmívat. S dlouhým povzdechem svou ruku položil na břicho a zadíval se do stropu.

Poslední, co si pamatoval, než omdlel tehdy v lese, byl mladý voják a neskutečná bolest, což mu nedávalo žádnou nápovědu, jak se sakra dostal k sobě do chatrče s lukem a jídlem. Ještě k tomu s mastí na rány...

----

Opravdu se omlouvám za neaktivitu. Ti, kteří sledují můj instagram a pochytili zrovna jednu stories, tak asi vědí, že jsem za poslední dny neměla úplně náladu a měla jsem nechuť ke všemu, ale nechci tu chudinkovat! Přeci jen... na IG už je klid, tak tam nechceme pobouřit některé jednotlivce.

Doufám, že se máte fajn, užíváte si posledních dnů prázdnin a neděláte si tak velké starosti (jako třeba já) se školou >< Já sama teď řeším přestup na bližší školu, takže mám starostí kolem toho doost :D

Přeji vám dobrou noc a sladké sny. Doufám, že moc neponocujete! :3

Předem přeji i krásné ráno nebo dopoledne, jelikož si každý zaslouží se jednou probudit někdy v 11-12 c: 

Moc doufám, že jste trpěliví a neodrazuje vás ta aktivita od příběhu... snažím se to napravit, ale asi to bude v pohodě až bude škola a já nebudu muset řešit všechno kolem toho přestupu, teď hlídání, shánění učebnic za levno a takovéhle prkotiny. >< 

Mám vás všechny ráda! Posílám lásku, energii a objetí. :3