The Hidden One - Vkook/Taekook [k.th x j.jk]

14. Kapitola

Jungkook se zamyslel. Zamračil se a přemýšlel.

„Zas tolik to vědět nechci," zamrmlal a otočil se, že půjde zpět. Jenže lhal... umíral zvědavostí. Nevěděl, proč se ho voják nebál, a jak vlastně mohl vědět, že se stejně netrefí, když to nevěděl ani sám Jungkook?

„Koupím i víno na vesnici... čerstvý chléb, nějaký sýr. Půjčíme si prut, kousek je tam jezero, kde jsou dobré ryby, tak si něco chytíme a uděláme táborák," navrhl a lehce se usmál, „nebuď tak zamračený. Potřebuješ lidskou přítomnost."

„Nepotřeboval jsem ji doteď, proč bych ji potřeboval teď?" zeptal se a lehce se otočil, aby viděl jedním okem, pokud ho voják pozoruje. 

„Protože už jsi ji zažil a chybí ti to."

A měl pravdu. Ačkoli si to lovec nechtěl připustit k srdci, něco ho tížilo a lidská přítomnost mu pomáhala. Chybělo mu povídání si s někým, cítit, že je tu někdo s ním.

„Nechci," zašeptal zlomeně a chtěl zalézt, ale kolem jeho zápěstí cítil vojákovu ruku.

„Jen jedno odpoledne... prosím?"

Proč by mě prosil? Proč sakra chce se mnou trávit čas?  ptal se sám sebe, jelikož nechápal ale absolutně vůbec staršího chování.

„Fajn," prskl a vytrhl mu ruku ze sevření. Čekal na to, co se bude dít, jenže Taehyung nic nedělal. Potom se tedy na mladšího zamračil.

„Půjdeš takhle? Nechceš se převléknout nebo něco?"

„Nemám moc oblečení, takže není výběr. Vadí ti snad něco?" zeptal se ho otráveně a Taehyung zakroutil hlavou. 

„V pohodě..."

Starší se tedy rozešel směrem k vesnici, kam se Jungkook raději za světla nepřibližoval. Mladší rychle zabouchl dveře, zamknul jej a následoval vojáka. 

Hlavou mu lítaly myšlenky kolem toho, že to stále může být past. Momentálně může jít slepě do pasti a přijít o život... pokud se tomu tak dá říkat.

Najednou se zastavili a Taehyung ho chytil za paži.

„Počkáš tady pár minut, hned se vrátím. Jdu koupit od známého chleba a to víno sehnat, tak mi dej chvilku," řekl a prostě odešel. Jungkook se tam tedy posadil do trávy a rozhlížel se. 

Seděl totiž na kopečku, kde měl krásný výhled na údolí. Viděl v dálce menší hory, pod sebou takovou menší vesničku a opět kousek od vesničky louka, kde už šlo vidět pár druhů zvířat v různých ohradách. 

„Je tu hezky," zamumlal si pro sebe a položil se do trávy. Sledoval mraky, přemýšlel a u toho klidně dýchal. Konečně v sobě cítil i jiný pocit než jen strach...

Dokázal se zhluboka nadechnout, zavřít oči a klidně i oddechnout. Nevěděl proč dostal takový komfort... vlastně to tušil, ale nechtěl si to připustit k srdci.

„Hej, nespi," zasmál se a jemně strčil do spícího lovce. Ten rychle popadl luk a měl už v plánu vytáhnout šíp, ale pak si uvědomil, že je to pouze voják.

„Trvalo ti to," zamumlal unaveně a zívl si. Protáhl se a postavil se na nohy. „Kam teď? Chci tě mít pryč."

Taehyung se zasmál a zakroutil hlavou. Postavil se za Jungkooka, ale jelikož se pořád otáčel za ním, tak ho chytil za ramena, lehce se o něj opřel a rukou ukázal na vyšší kopec o něco dál od nich. „Tam."

Staršího dech pošimral mladšího na krku, a to ho donutilo se zatřást. Zamračil se a odtáhl se od něj. 

„Fajn."

Lovec se tedy rozešel jakýmsi směrem vedoucím ke kopci, na který ukázal Taehyung. 

„Ty ses na to nějak vrhl," zasmál se hlasitě voják a dohnal ho. S úsměvem ho předběhl a mávl rukou. „Co kdybychom si dali závod kdo bude u lesa první?"

„Nechci," odpověděl mu suše Jungkook a podíval se na Taehyungův obličej, protože se otočil a šel pozpátku. 

„Ale notak... nebuď labuť, přece máš nějakou hrdost. Ale nojo! Ty se bojíš prohry," ušklíbl se a sledoval mladšího. 

„Ty parchante... ani náhodou bych neprohrál."

„Se ukaž!" zakřičel a hodil na něj kousek kamínku. 

Jungkook se po dlouhé době jemně zasmál a na tváři se mu rozrostl úsměv jako malému dítěti.

----

Zdravíčko!

Přeji krásné odpoledne všem ><

Snad se máte dobře <3

Jsem rozespalá, takže pomalu nevím, co píšu do popisku, ale nevadí! :Do

Luv yaaa <3