The Hidden One - Vkook/Taekook [k.th x j.jk]

1. Kapitola

Zběsilý dech, zrychlený puls a neuvěřitelně rychle rostoucí strach.

„Minwoo, jsi si jistý? N-nevíme, pokud to zvládne a-"

Muž se otočil a natáhl ruku k zavřeným dveřím.

„Chceš, aby zemřel?!" vyjekl muž a zastavil se v činnosti. Jeho ruka svírala tlumok plný potřebných věcí. Oblečení, jídlo, voda a všechny peníze v podobě mincí zbývající rodině.

Všechno to tam naházel, zapnul tlumok a položil ho na zem. Chytil svou manželku za ramena a přiblížil se k ní. „Drahá... věř mi. Musí to zvládnout! Byl pro to vychován. Nemůžeme čekat, až sem přijde vojsko a všechny nás pobije. Musí žít... určitě to zvládne."

Z malé místnosti se ve dveřích objevil malý chlapec. Opatrně za sebou zavřel dveře a došel ke svým rodičům, přičemž pod ním zavrzala stará podlaha. Nejistě se na ně podíval a povzdechl si. Chytil je za ruce, sklopil hlavu k zemi a roztřeseně se nadechl.

„Je... je to tady?" vydechl tichým hlasem. Jeho otec se na něj podíval a klekl si před něj. Chytil ho za malá ramena a podíval se mu do očí, než opatrně přikývl.

„Jungkook-ah... musíš být statečný. Víš pravidla, umíš si obstarat potravu. Znáš svou skrýš a víš, že nikomu nesmíš říct, odkud jsi, kdo jsou tví rodiče, a v žádném případě nemůžeš říkat své jméno ani místo, kde býváš. Je ti to jasné?"

V mužově hlase byl jasný náznak strachu. Věděl, co přijde a doufal, že to jeho syn zvládne. Nic jiného mu totiž nezbývalo.

„Ano, otče," zašeptal malý chlapec a statečně se mu podíval do očí, „je mi to jasné."

Jeho otec si ho přitáhl do objetí. Stiskl ho u sebe v náruči a zhluboka se nadechl, než svého syna poplácal po zádech a povzbudivě zašeptal: „Vím, že to zvládneš. Jsi chytrý kluk."

Vteřiny ubíhaly, strach se zvětšoval a oni věděli, že už nemají tolik času.

„Mami," oslovil Jungkook svoji matku a chytil ji za ruku, „nemusíš se bát. Budu v pořádku," dořekl a věnoval ji slabý úsměv. Jeho matka ihned propukla v pláč z toho, jak je statečný. Statečnější než ona...

Sklonila se k němu, chytila jeho tvář do dlaní a zavřela oči, než se uklidnila a mohla promluvit, aniž by se dusila vzlyky. „Jungkookie, jsi silný. Já to vím... nedej se. Miluju tě a nikdy nezmiznu."

Vtiskla mu polibek na čelo a roztřesenýma rukama si sundala náramek po své matce. Chytila Jungkookovu ruku a nasadila mu ho, než ho na tom místě poplácala. „Ochraňuj ho a budeš v bezpečí. Budu navždy s tebou."

Minwoo se podíval na svou ženu a chytil ji za paži. „Už musíme jít... pojď."

„Jungkooku, teď mě poslouchej," vyhrkl ještě a chytil do ruky přesýpací hodiny. „Až se dosypou, obrať jej a napodruhé dosypání vyběhni do lesa. Najdi skrýš a za žádných okolností ne-"

„Nevylezu dva dny. Budu potichu jako myška, jíst tak, abych neměl velký hlad a poté se naučil novému životu," domluvil za svého otce a vzal mu přesýpací hodiny. Položil je na stůl a sledoval, jak se sypou.

„Přesně tak... synu."

Muž se ženou prošli dveřmi, vzali louči a odešli. Věděli, že pokud se otočí a uvidí ho, jak tam stojí sám, chtěli by se vrátit.

Proto se rozhodli odejít bez jakéhokoliv dalšího pohledu. Bohužel... jeho matka byla strachy bez sebe a nemohla mu nevěnovat poslední pohled. Rychle se podívala za sebe a věnovala svému synovi poslední pohled, než se zavřely dveře a oni se odtrhli od chlapce.

Jungkook v tu chvíli zamrzl. Chtělo se mu plakat. Věděl totiž, co se děje a co se bude dít.

Jeho otec po kruté porážce utekl z bojiště, zajistil rodině vše potřebné, ale byl prohlášen za vlastizrádce. Celá jeho rodina se skrýt nemohla... a jeho žena ho nemohla opustit. Ačkoli milovala svého syna, nedokázala opustit její životní lásku.

Proto svého syna vychovávali tak, aby kdyby se něco podobného stalo, byl připravený žít samostatně.

A teď se to stalo... Oni odešli a on zůstal sám. Měl pouze sám sebe a svou hlavu... a musel přežít.

Desetiletý vyděšený chlapec stál uprostřed starého domu a třásl se. Třásl se strachem objímající jeho tělo. Jeho hlava byla plna myšlenek, které se nedaly zahnat, a to na tom bylo to nejhorší. Nedaly mu chvilku klidu. Jeho dech se zrychloval, chvilkami zpomaloval, jelikož se chlapec snažil uklidnit. Musel se uklidnit, jinak nebude moct myslet jasně, a to by ho mohlo připravit o život...

Párkrát zamrkal a zhluboka se nadechl, když pohlédl na hodiny. Dosypaly se ve vteřině, kdy se na ně chlapec podíval. Roztřesenou rukou jej obrátil a připravil si hábit, kterým se mohl skrýt. Vzal si louči, zapálil ji a na záda hodil tlumok.

Jeho tělo polilo horko. Sledoval, jak se sesypávají poslední zrnka písku na spodní část hodin. A to byl jasný úkaz toho, že za chvilku vyjde z domu a už se tam nikdy nebude moct vrátit. Vrátit se tam, kde vyrůstal, hrál si a učil se. Učil se přežít při nastání této či podobné situace...

Pojal hluboký nádech a vyšel ven, když uviděl, jak poslední zrnko písku spadlo mezi ostatní. Otevřel vrzající dveře a vyšel ven.

Ihned se objevil na cestičce vedoucí jeden dům ke druhému, ale to nebyla jeho cesta...

Jeho cesta vedla přes vysoký trávník do lesa, kam se musel skrýt.

Skrýt, aby ho nikdo v blízké době nenašel, a žít jako vyhnanec.

----

Well, nový příběh, nový štít! Chtěla jsem dávat kapitolám i názvy, ale říkám si, že stejně u ostatních kapitol to tak dělat nebudu, jelikož nebudu vědět, jak to nazvat:') 

Nevadí... doufám, že vás první kapitola zaujala, a pokud ne! Tak doufám, že tomu dáte šanci... ^^ 

Uvidím podle toho, jak moc se vám to bude líbit a podle toho bych možná vydala i druhou kapitolu, ale uvidím jen podle ohlasů <3 

tlumok = batoh

Doufám, že tu nejsou jiná slovíčka, kterým byste nerozuměli. Pokud ano, nebo to nejsou jen slovíčka, tak si piště o významy, odepíšu ^^ 

Půl čtvrté ráno, skvělá hodina na to jít konečně spát :)