Následníci I. - Pomsta

1. Kapitola - Útěk

Bylo, nebylo... Ale jaképak bylo, nebylo... Není důležité, kdy to bylo nebo nebylo, ale co se stalo...

Byla tma. Jediné světlo, které malinkou místnost rozjasňovalo, byla maličká baterka. Svítila na malou vybledlou fotku dvou dětí, které se smáli od ucha k uchu a drželi se za ruce. Holčička na fotce měla dlouhé zrzavé vlasy se žlutými konečky a kluk s černobílými vlasy byl hned vedle ní.

Těsně vedle fotky proletěla slza, takže ruce, které fotku držely, ji vrátily do původního složeného stavu a daly malý obdélník do váčku, kde už pár věcí bylo.

Brzo ráno zalilo celý Auradon oslňující světlo, které proniklo i do domku uprostřed lesa a donutilo největšího spáče ze všech čtyř padoušat Carlose vylézt z postele, zatímco všichni ostatní už byli dávno na nohách. Mal už dávno odešla do hradu, Evie se zavřela do své krejčovské dílny vedle kuchyně a Jay? Ten už s dalšími dětmi z Ostrova Ztracených – Dizzy, dcerou Drizzely a vnučkou Lady Tremaine, Squeakym a Squirmym, dvojčaty pana Smee – dováděl někde venku. A Carlos? Ten se teprve ve spacím triku a kraťasech unaveně potácel ze schodů a vypadalo to, že z těch schodů za chvíli spadne, kdyby se mu povedlo usnout vestoje.

„Dobré ráno, ospalče!" ozval se zleva z kuchyně hlas Evie, která právě vylezla z dílny, aby si udělala horkou čokoládu, a zasmála se především bíločernému vrabčímu hnízdu, které se místo vlasů vyskytovalo na Carlosově hlavě. Patnáctiletý ospalec ani na pozdrav a ani na smích nereagoval a sedl si ke stolu, ze kterého se stal polštář. Evie se ale svých odpovědí nevzdala: „Dáš si něco?" Odpověď se opět nedostavila. „Carlosi?!" „Hmm..." ozvalo se od stolu.

Evie už radši nic neříkala. Začala dělat horkou čokoládu, kterou pak nalila do dvou hrnků. Jeden si nechala a druhý postavila před Carlose. Ten pravděpodobně nepostřehl, že mu přímo před nosem přistála první část jeho snídaně. Evie do kamaráda lehce strčila, což ho probudilo. Ještě než stihl zas usnout, dala mu Evie hrne do ruky a nakázala: „Vypij to. Hned!" Carlos poslechl, celý hrnek vypil naráz a konečně se probral: „Díky, Evie." „Jak to, že jsi dneska tak nevyspalý?" starala se Evie o svého kamaráda. „Moc jsem nespal," začal trošku nevinně, „Šel jsem spát chvíli po půlnoci..." „Carlosi..." „Já vím, není to zdravý, ale potřeboval jsem přemýšlet bez nějakýho přerušování." Evie byla zvědavá dál: „A k čemu jsi došel?" „Vlastně k ničemu. Byl jsem myšlenkama pořád někde mimo." „Podívej, mám nápad. Vezmi Duda a běžte se projít. Možná ti to pomůže."

Jak Evie Carlosovi poradila, tak se stalo. Po snídani Carlos s Dudem vyrazili. Šli lesem směrem ke škole a mostu na Ostrov Ztracených, a i přes to, že se Dude snažil svého kamaráda rozveselit, Carlos jen mlčky pokračoval v cestě.

Mezitím se na Ostrově Ztracených jedna z padoušat dostala potichu, aby ji nebylo slyšet, ven ze svého domu a co nejrychleji zamířila k mostu spojující Auradon a Ostrov. Její zrzavožluté vlasy jí z obličeje odháněl lehký vánek a slzy kryly modré oči. Není divu, nebyla venku dlouhou dobu a Slunce vidí poprvé v životě. Snažila se vymotat z tohohle zamotaného ostrova, ale nešlo jí to. Nemohla most najít.

Carlos a Dude došli bez přestávky až k zahradě, která byla mezi cestou na most a cestou do školy. Tady se oba posadili na lavičku a užívali si sluníčko.

Most!, zaradovala se v duchu neznámá, když dorazila na kraj ostrova, kde vedla jediná cesta z tohoto pro ní strašného místa. Prošla branou a pocítila svobodu. Rozběhla se do Auradonu a rozhodla se, že nechá svůj život v Auradonu osudu.