Následníci I. - Pomsta

7. Kapitola - Slzy bolesti

 Carlos se vrátil za Hanzi. Nebrečela, ale ani se neusmívala. Seděla na posteli, takže jí zas bylo líp. „Je super zas vidět, že ti je líp," poznamenal trochu nervózně a usmál se. Hanzi se usmála taky, což bylo dobré znamení, ale po chvíli zvážněla: „Asi... Bysme všem měli říct... Jak to mezi náma je..." „Myslíš?" „Jo... Hele, Carlosi... Mal, Evie a Jay jsou fajn lidi... Ale já ty jejich pohledy cítím. Nepřipadá jim normální, že se tak moc staráš o cizí holku, kterou znáš den." „Tímhle způsobem... jsem nad tím... nepřemýšlel... Ale dává to smysl..." přiznal Carlos, „A čím dřív to budou vědět... Tím líp, ne?" „Vidím to stejně..." souhlasila Hanzi.

Naštěstí pro ně se ze zdola právě ozval hlas Mal a Bena. Carlos tedy ve svém mobilu našel kontakt na Jane a zavolal jí. „Ahoj, Carlosi. Jak se máš?" ozvalo se ze sluchátka a Carlos zas trochu znervózněl. Netušil, co má říct, a tak ze sebe vykoktal: „A...Ahoj... Jo, jde to... Ty, Jane... nechtěla by ses stavit... tady?" „Jakože... Teď? Hned?" doptávala se Jane. „No... Ale jestli to nejde, tak to pochopím..." dodal ještě, ale Jane ho přerušila, už ho přece jenom trochu znala: „Carlosi, za deset minut tam budu, jo?"

A jak Jane řekla, tak se stalo a doopravdy za deset minut stála u dveří. „Carlosi! Máš tady návštěvu!" ozval se ze zdola Malin hlas.

„Můžete mě, prosím, všichni chvíli poslouchat?" ozval se halou hlas Carlose, který doopravdy zaujal pozornost všech přítomných, „No... nějak nevim... jak začít... Neznám váš názor na Hanzi... A možná to je dobře, ale... Asi bychom vám měli něco vysvětlit... Aby nedošlo k nějakému nedorozumění," pokusil se o začátek a nenápadně se podíval na Jane a té došlo, jaký typ nedorozumění myslí.

Hanzi na Carlosovi poznala, že je trošku víc nervózní, už jenom tím, jak se snažil vysvětlit, proč je svolal. Začala tedy mluvit za něj: „Znám Carlose od batolete. Byly nám sotva dva roky, když jsme se potkali poprvý. Někde uvnitř mě jsem tušila, že to nebude normální padouše. Většina padoušat by okamžitě začalo kopat, mlátit a další takový věci, ale Carlos jem seděl a koukal na mě. A čím víc jsme byli starší, tím víc jsme se potají setkávali, aby to naši nevěděli. Čas jsme trávili v příbytku ve stromě, o kterým v tý době nikdo nevěděl, nebo jsme se koupali v oceánu až tam, kam nám bariéra dovolila," vzpomínala spokojeně a v hlavě se jí objevila vzpomínka, kde jako čtyřletí po sobě stříkali vodu a Carlos jí učil plavat.

To samé v tu stejnou chvíli viděl před sebou i Carlos. Nechal teď Hanzi chvíli vydechnout a pokračoval: „Jenže krátce po jejích pátých narozeninách se to všechno ztratilo někam do cizího světa a my se přestali vídat." „Může za to otec," doplnila Hanzi, „Zakazoval mi chodit ven a držel mě zavřenou doma. Byla jsem jeho pokusný králík. No a konečně jsem našla odvahu a utekla jsem sem."

Hanzi všem přítomným ukázala své jizvy, ale tu na zádech a jed nechala jako tajemství mezi ní a Carlosem.

Ten toho, že jsou jizvy středem pozornosti, což se Hanzi moc nelíbilo, využil a šel za Jane: „Ahoj. Promiň, že jsem nepřišel dřív." „To nic, Carlosi. Už jsem to pochopila..."

„Carlosi!" ozval se z davu Ben. Vypadalo to, že se v hloučku lidí stalo něco, co se si stát nemělo. Carlos se zvedl z pohovky a šel se podívat. Jay svou rukou podpíral hlavu Hanzi, která měla zavřené oči a nevypadala vůbec dobře. Mal a Evie se jí snažily probrat oslovováním a jemným propleskáváním a Doug s Benem byli při ruce. Carlosovi se stáhl žaludek a znovu pocítil ten stejný pocit, který měl v noci a ráno. „Han! Han, vstávej! To jsem já, Carlos! Podívej se na mě!" přidal se k Mal a Evie.

„Jayi, odneseme jí do pokoje," navrhl Ben a Jay souhlasil. Vzal jí do náruče a za doprovodu Carlose, Dobré víly a Jane jí odnesl do patra do postele a poodstoupil, aby udělal místo Dobré víle. „Je to špatné," řekla Dobrá víla, „ten jed se rozšířil hodně rychle." Carlos si to nechtěl připustit: „Musíte něco udělat, Dobrá vílo! Nesmí odejít!" „Už jsem ti řekla, že nemůžu. Je mi líto, Carlosi," argumentovala Dobrá víla. Jay a Jane tomu celému jen přihlíželi.

Carlos to už nezvládl a slzy vypustil ven. Sedl si k Han na postel a svou ruku položil na její, která jen bezvládně ležela. O to víc Carlose překvapilo, když se ruka pohnula a tu Carlosovu stiskla. „Han?" podivil se a na tvář se mu vrátil úsměv, když viděl kamarádčiny slabě otevřené oči. „Nebreč," odpověděla. „Nechci, abys mě tu nechala..." přiznal se a slzy nezastavil. Hanzi ale neopouštěl optimismus: „Nikdy tě neopustím. Zůstanu s tebou, Carlosi." Rukou, kterou držela tu Carlosovu, mu ji otočila dlaní nahoru, druhou mu do ní něco dala, stiskla jí a řekla: „Vezmi si ho. Jako poděkování. Zůstanu tak s tebou."

Dořekla, otočila hlavu na druhou stranu od Carlose, jeho ruku pustila, zavřela oči, vydechla, ale už se nenadechla.