Následníci I. - Pomsta

4. Kapitola - Nový začátek

 „Lidi, co to s váma je dneska?" přerušil ticho Dude, „Přidejte. Mám hlad a Evie peče sušenky. Jsou cítit až sem!" „Dude, zmlkni!" nařídil mu Carlos, „Nemusíš mluvit pořád." Hanzi ale zas pocítila potřebu se Duda zastat: „Nebuď na něj pořád takový bručoun, Carlosi. Myslím, že bychom trochu přidat mohli a pak se třeba půjdeme ještě projít." „Fajn," dostalo se jí jediné odpovědi.

Přidalo se tedy do kroku a za pět minut už šli kamennou cestičkou ke vchodovým dveřím. Vůně sušenek, před kterými Dude tak důrazně ‚varoval', byla silnější a silnější. Hned jak otevřeli dveře, přivítala je Evie s talířem plným sušenek právě vytažených z trouby. „Koho sis to přivedl, Carlosi? A co Jane?" rejpnul si Jay, jakmile kamaráda zaregistroval. Carlos si ale to rýpnutí osobně nevzal. Jenom mu chtěl udělat radost a řekl: „Haha, fakt vtipnej." Jay se zasmál, ale všiml si vražedného pohledu od Evie, a tak toho nechal.

„Evie?" oslovil Carlos kamarádku trochu nejistě. Ta ihned začala Carlose vnímat, „To je Hanzi... Známe se z Ostrova... Utekla a teď nemá kam jít, tak jsem myslel, že by třeba pár nocí mohla zůstat tady v tom jediným volným pokoji. A...Ale pokud to nepůjde, tak..." „Carlosi, zabrzdi!" zastavila ho Evie, „Ať zůstane, jak dlouho bude potřebovat. Stejně se v tom pokoji jenom práší, tak se aspoň využije." Carlosovi se hodně ulevilo, že nemusel Evie nic vysvětlovat a zavedl Hanzi do posledního volného pokoje.

Jakmile otevřel dveře, Hanzi se na obličeji rozlil obrovský a upřímný úsměv. Pokoj byl oranžově vymalovaný a zem zdobil béžový koberec. Naproti dveřím byly přes celou stěnu okna, takže v pokoji bylo hodně světla. Na levé straně od dveří je menší skříň, hned vedle skříně je krb a zrcadlo. Pod okny jsou poličky na odkládání a v pravém rohu lampa. Naproti krbu je dvojitá bíla na první pohled ručně dělaná postel, která má z každé strany noční stolek s lampičkou, a před ní je ze dřeva udělaný stolek. No a na straně dveří je knihovna a menší gauč. Celý nábytek je vyrobený ze dřeva a pokoj je decentně vybavený, ale pro Hanzi to je jako pokoj v královském paláci.

A právě velká postel bylo to, co Hanzi zaujalo jako první, hned se rozhodla, že ji vyzkouší, a natáhla se po celé její šířce. Oba se začali smát, Carlos to po ní chtěl zopakovat, natáhl se vedle ní a smích neustupoval.

„Snad se ti tady bude dobře spát..." prolomil Carlos ticho, když smích zmizel. Hanzi se tak ještě víc vrátila do svého dětství, kdy se o sebe navzájem starali: „Určitě ano. Už jsem tady. A jsem tady s tebou." Cítila zas v očích ty slzy a už to bylo i na ní slyšet. Než ale stihl Carlos cokoliv říct, ozvalo se zezdola: „OBĚD!" a na chodbě se ozvalo několikanásobné dupání padoušat.

Carlos se už zvedal, že taky půjde, ale ještě se otočil na Hanzi: „Jdeš taky? Chceš se ještě pak projít po Auradonu, ne?" „No joo, už jdu," zvedla se Hanzi a šla za Carlosem do jídelny.