Následníci I. - Pomsta

3. Kapitola - Chvilky pravdy

  Nešli ani moc dlouho a sluha už klepal na dveře, ze kterých se hned ozvalo: „Dále!" První vešel sluha, uvedl Carlose a Hanzi dovnitř a ihned zmizel.

„Promiňte, že jsme sem tak skoro neohlášeně vpadli, ale Hanzi," ukázal Carlos na svůj doprovod, „má nebo ví něco, co by tě asi mohlo zajímat..." Dále se slova ujala Hanzi: „Ano, přišla jsem Vás varovat, králi." „Varovat před čím?" zajímal se Ben. Hanzi pokračovala: „Před otcem..." „Její otec je Hans Westergaard," skočil jí Carlos do řeči. Hanzi to ale nerozhodilo: „Otec... Řekněme, že úplně nepřenesl přes srdce, že ho Váš otec zavřel na Ostrově Ztracených." „Jak jste na to přišla?" nepřestával se Ben zajímat. Hanzi pokračovala ve vyprávění: „Podívejte se, pane králi. Byla jsem v tom vězení, který mělo být spíš můj domov, zavřená dost dlouho, tudíž vím všechno. Chystá pomstu. Celých těch čtr... teda patnáct let, co tu jsem, chystá a plánuje něco, čím se Vám a Vašim rodičům pomstít. Viděla a slyšela jsem všechno. Věřte mi! Vš..."Zarazila se Hanzi uprostřed slova a ještě víc si stáhla své dlouhé rukávy. Toto Bena rozhodilo. Poznal, že chce něco říct: „Dopovězte to, Hanzi," vyzval ji. „To už není důležité. Chtěla jsem jenom dodat, že jestli se něco takového stane, tak nevim kdy a jaký plán, který si vymyslel, použije," zaimprovizovala. „I tak Vám děkuji za zprávu," řekl Ben upřímně.

Zatímco Hanzi komunikovala s Benem, Mal a Carlos si sedli na pohovku naproti psacímu stolu a tentokrát se začala ptát Mal svého kamaráda: „Kde se tady vzala?" „Utekla z domova." „Nikdy jsem nevěděla, že má Hans dceru. Ty ano?" Carlos se na Hanzi, která stála k němu zády, podíval a Mal odpověděl: „Samozřejmě, že a... Ne!" rychle se opravil a znervózněl.

„Měla bych takovou malou prosbu, jestli můžu," oslovila ještě Bena Hanzi. „Samozřejmě," dal Ben Hanzi prostor. Ta spustila: „Víte, dlouhou dobu jsem byla zavřena na jednom místě. Na Ostrově. Já už se tam ale nechci vrátit. Chtěla bych zůstat tady a... Chodit do školy. Prostě... Začít nový život. Prosím..." „Určitě by to šlo, ale... Je léto, škola je zavřená a koleje taky. Přihlášku Vám dát můžu, ale obávám se, že do začátku výuky budete muset zůstat na Ostrově..." „To nebude potřeba!" skočil Carlos Benovi do řeči a postavil se vedle Hanzi, „U nás... Teda u Evie... No... je tam ještě jeden volnej pokoj... Tak jsem myslel, že by tam třeba... Mohla Hanzi zůstat..." Zaregistroval, jak se Hanziiny oči na něj podívaly. Pohled jí oplatil a přidal i malý úsměv. „No... Já nic proti nemám," přiznal Ben. Mal ho ještě doplnila: „Já taky ne a troufnu si říct, že Evie taky nebude proti." Hanzi se zaradovala, že nebude muset zpátky na ostrov. Králi upřímně poděkovala a už samou radostí se chtěla jít podívat na její nový domov.

Než však odešli z hradu úplně, vzal si Ben Carlose kousek stranou a pošeptal mu: „Asi bys něco měl vysvětlit Jane, protože vás viděla, jak sem jdete." „Aha a předpokládám, že tys to celý viděl z okna," neodpustil si Carlos. Ben se zasmál a ujistil ho: „Kdybych to neviděl, nemohl bych tě varovat a ty bys pak měl problém, kamaráde." „Haha, vtipný, ale dík, žes mi to řekl."

Mal a Ben doprovodili Hanzi a Carlose až před bránu hradu, rozloučili se a pak si každá dvojce šla po svém.

Carlos a Hanzi zamířili do lesa, ve kterém byl Eviin dům, ale nevypadalo, že by někam pospíchali. Hanzi si zas prohlížela zelené stromy a keře a maliny a další bobule na keřích. Při tom všem si ale stíhala i povídat s Carlosem: „...Celý ty roky, co jsem byla zavřená doma, jsem myslela na tebe." „Fakt?" „No jasně! Nikoho jinýho jsem nikdy neměla. Kromě pomstychtivýho a nafrněnýho otce, pro kterýho jsem byla patnáct let vzduch. Jak dlouho už vlastně znáš Mal, Evie a Jaye?" Carlos hned neodpověděl. „Carlosi?" „No... Potkali jsme se ve škole... V Dračí Hale... Evie si ke mně přisedla a... no sedli jsme si... V tu dobu byla Mal s Jayem naši nepřátelé. Přátelství mezi mnou a Evie pak začalo, když jsem jí zachránil z matčiny skříně... Nakonec jsme se museli s Mal a Jayem spojit... A tak se z nás stala parta... Všechno jsme si vyříkali... Jsou moje rodina... Matka mě má jen jako sluhu," přiznal.

„...Aha..." ozvalo se po chvíli ticha ze strany Hanzi. Dál už bylo slyšet zas jen ticho.