Následníci I. - Pomsta

Epilog

Brzo ráno zalilo celý Auradon oslňující světlo, které proniklo i do domku uprostřed lesa. I když bylo teprve něco kolem osmé, všichni už byli na nohách. Všichni až na Carlose.

Dveře do jeho pokoje se otevřely a dovnitř jako velká voda vpadla Hanzi: „Carlosi! Vstáváme! Venku je dávno světlo!" Přešla k oknům a roztáhla jeho černobílé závěsy. „Hanzieno Westergaardová!" ozval se velmi ospalý a velmi nabručený Carlos, „zatáhni ty závěsy a mizni z mýho pokoje!" „Nová přezdívka? Děkuji!" poděkovala Hanzi upřímně, „A ne. Nemiznu. A ty vstávej! Musíme toho ještě hodně stihnout a nemáme moc času." Přešla k jeho posteli a odkryla ho. Carlos se ale přikryl zpátky a otočil se zády ke světlu z oken.

Hanzi se ale jen tak nenechala vyhodit. Nejde to po dobrém, půjde to po zlém, řekla si a udělala tu nejzákeřnější věc, co jí napadla. Vzala Carlosovi peřinu, hodila ji na pohovku pod okny a přitom říkala: „Když říkám, že máme málo času, tak k tomu mám důvod, takže šup z postele!"

Mezitím přešla ke Carlosově skříni, otevřela ji a ze skříně na ní vykouklo spoustu černobíločerveného oblečení. „Pěkně pestrobarevné oblečení!" neopustila si Hanzi poznámku a začala tam hrabat.

Po chvíli vyndala červené kraťasy po kolena a tričko, které mělo levou půlku černou s bílými proužky, které vypadaly jako tahy štětci, a pravá půlka byla bílá se stejným zdobením, bylo ale černé. Taky nezapomněla na červené rukavice bez prstů, ty totiž padoušata nosí. „Tohle si oblíkneš," oznámila mu, „a za pět minut tě čekám v kuchyni i s Dudem. Musíme jít." A odešla.

A opravdu se za pár minut v kuchyni Carlos i s Dudem objevil a první, na co myslel, byla dobrá snídaně. „Tak na to ani nemysli," zarazila mu to Han, když si vyndával hrnek na čaj, „Najíš se, až budeme mít hotovo. Vem tamten košík a pojď," ukázala na košík u dveří a sama s jedním vyšla ven s Dudem v patách. Carlos sice poslechl. Ale absolutně nevěděl, co má Han v plánu.

Šli až ke Kouzelnému jezeru. Zastavili až v altánku, který spíš vypadal jako menší zříceninka obrostlá kytkami. Hanzi z jednoho košíku vytáhla černobílou kostkovanou deku, roztáhla jí na zemi a přikázala Carlosovi, aby všechno, co je v košíkách vyndal na deku.

Ten z jednoho košíku začal vyndávat talíře, příbory, hrníčky, skleničky a ubrousky a začalo mu docházet, proč tam jsou. Hanzi chce očividně strávit nějaký čas jen s ním a navázat tam, kde před deseti lety skončili.

V druhém košíku byly různé dobroty – bábovka, pár chlebíčků, samozřejmě ovoce a zelenina a chybět nesměly dvě termosky. V jedné byl ovocný čaj a v druhé horká čokoláda. Taky se v košíku našly nějaké sendviče a Carlosovy velmi oblíbené čokoládové sušenky. A oblíbené byly proto, že kdykoliv patnáctileltý Carlos jednu snědl, změnil se (obrazně řečeno) na pětiletého a čokoládu měl pomalu až za ušima.

To, že se ručička hodin přiblížila k deváté, si Han všimla až když s Carlosem všechno připravili tak, aby to bylo dokonalé. Otočila se na něj a řekla mu: „Omluv mě na chvilku," usmála a zmizela za blízkými stromy.

Byla pryč skoro pět minut a Carlos se začínal bát, že se jí něco stalo. Začal se všude rozhlížet, když vtom najednou mezi stromy zahlédl modré šaty a skoro černé vlasy, Han to ale nebyla. Zpoza stromů vylezla Jane.

„Jane?" podivil se Carlos. Jane však mimo nebyla: „Ahoj, Carlosi." „Co... Co tady děláš?" nepřestával skrývat své překvapení. Vypadalo to však, že Jane má odpověď na všechno: „Včera večer jsi mi napsal, ať sem v devět přijdu, nepamatuješ?" Carlos přiznal, že nic takového nepsal, jenže Jane mu podala mobil s jejich konverzací, kde zpráva tohoto znění opravdu byla, a Carlosovi okamžitě došlo, kde se tam ta zpráva vzala a proč tady ten piknik se všemi těmi dobrotami je, a podíval se směrem, kam před několika minutami odešla Hanzi.

Zařídila jim perfektní rande a Carlosovi to neřekla, aby necouvl.

„Páni!" žasla Jane nad vším tím jídlem, které už čekalo, až ho někdo sní, „to ty?" zeptala se. Carlos jí nechtěl lhát, proto řekl: „Popravě... ne. Může za to jedna dobrá víla, ale tvoje máma to nebyla. Připravila to Hanzi." Dále už nenechal Jane cokoliv říct a posadil ji na deku. „Čaj nebo čokoládu?" nabídl jí, Jane po vybrání do hrnku nalil horkou čokoládu, sám si nabídl čokoládovou sušenku a stalo se přesně to, co vždycky, a Carlos měl hned po prvním kousnutí špinavou pusu. To Jane rozesmálo, ale nechtěla, aby zbytek dne vypadal takhle.

Vzala tedy ubrousek, který měla při ruce, a přisedla si blíž ke Carlosovi. „Teď chvilku nemluv, ano?" poprosila ho a Carlos poslechl. Nebylo to pro něj nic neobvyklého, vždycky se totiž buď Evie nebo Han starala o to, aby se neztrapnil, ale to, co bylo v jeho srdci, vůbec neznal a hlava to nechápala.

„Už dobrý?" zeptal se poté, co se ruka s kapesníkem vzdálila od jeho tváře, a když Jane kývla, že ano, nezapomněl na dík. Celou dobu se jí díval do očí, i když si trošku připadal trapně.

Po chvilce ale oči odvrátil a prolomil vládnoucí ticho: „Příště... Ty čokoládový sušenky... zůstanou doma... Protože pak to dopadá tak, že mě nikam nemůžeš vzít, abych ti... nedělal ostudu..." „Carlosi," přerušila ho Jane tím, že mu položila ruku na rameni, a docílila toho, že Carlos přestal čokoládové sušenky uklízet zpátky do košíku, „Myslím, že se nemáš ani ty ani já za co stydět. Nikdo není dokonalej a já bych řekla, že to je... roztomilý." Dala mu pusu na tvář a to Carlose úplně zmrazilo. Pár ji už sice dostal, ale ne od holky, kterou měl rád nejvíc na světě.

Koutkem oka zahlédl, jak se Jane červená, a cítil, že se červená i on. Prolomil ale ticho znovu: „Víš... Jsem moc rád, že tě mám... Jakože... Jsme spolu..." dál už ale nic říct nemohl, protože mu Jane přiložila prst na pusu, aby zmlknul, což taky trošku překvapeně udělal. A taky nečekal, že ho Jane políbí.

Nemohl uvěřit tomu, že se to doopravdy děje a upřímně... Byl rád, že Jane byla první, protože jak se zná, asi by jí sám od sebe první pusu nedal... Možná... Někdy... Za sto let, kdy by z něj vyprchala veškerá nervozita. Obejmul Jane kolem pasu a nechal se vést srdcem.

Když jim srdce po několika vteřinách řeklo, že by asi bylo na čase přestat, oba se najednou odtáhli, ale do očí se navzájem zůstali dívat a ještě přidali úsměv, který oběma našeptával, že jsou rádi, že se to stalo.

Celou tuhle krásnou chvilku zakončil Carlos, který Jane věnoval dlouhé a upřímné objetí, během kterého uslyšel zašustit listí v lese a tím směrem se nenápadně podíval.

Za stromem, odkud se zvuk ozval, se schovávala Hanzi, což Carlosovi ani nepřišlo divné. Věděl, že je Han tak moc zvědavá, že je schopná udělat cokoliv, aby se něco dozvěděla. Padouška svému kamarádovi rukama naznačila, že ho má ráda, a že je šťastná, že překvapení pro Jane vyšlo, neslyšně odešla a nechala Carlose s Jane o samotě.

Krásné objetí ale skončilo, když Carlose začalo něco olizovat na odhalené části lýtka. Ohlédl se a spatřil malého černobílého pejska s jedním černým flíčkem pravém oku a druhým na levém uchu. Carlos měl ale pocit, že takového psa už někde viděl, i přesto ho pohladil.

„To je Cruckie," začala vysvětlovat Jane, „ráno přiběhla k nám domů, takže jsme se o ní s mamkou postaraly a teď jsem jí vzala s sebou. Myslím, že by si s Dudem rozuměla." A opravdu! Malé černobílé štěňátko si s Dudem začalo hrát a vypadalo to, že z nich stanou nejlepší psí přátelé.

A Carlos si mezitím vzpomněl, kde takového psa viděl. V takové malé stvoření sám přece ve snu proměnil svou matku Cruellu de Vil.

Ale jestli to byl sen... Tak jak se sem ten pejsek dostal?