Následníci I. - Pomsta

6. Kapitola - Nebude to jednoduché

Uprostřed noci něco Carlose vzbudilo. Nebylo mu jasné, jestli to bylo něco konkrétního nebo instinkt, ale měl divný pocit. Vstal z postele a jen v triku a v kraťasech pomalu přešel do pokoje naproti, kde spala Hanzi. „Han?" potichoučku zašeptal. K jeho překvapení se mu odpověď dostala: „Car... Carlosi..." „Proč nespíš, Han?" zeptal se jí Carlos a šel k ní blíž. A čím blíž byl, tím víc slyšel Hanzininy hluboké nádechy, jako kdyby nemohla popadnout dech. „Han? Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě. Sáhl jí na čelo, ale ruku hned stáhl, „Ty celá hoříš, Han! Vždyť odpoledne jsi byla úplně v pohodě!" rozsvítil lampičku a hned po pokoji začal hledat něco, co by jí pomohlo, „Máš takový stavy častejc?" Hanzi jen zvládla kývnout hlavou na znamení souhlasu a velmi slabě mu řekla i důvod: „Nalil do mě i jed..." „Tvůj otec? Proč jsi mi to neřekla!" začal trochu a potichu vyšilovat, Hanzi ale neodpověděla, „Měla jsi mi to říct taky."

Po chvíli hledání, kdy Carlos nic nenašel, si sedl k už trošku uklidněné Hanzi na kraj postele. Horečka začala sama od sebe ustupovat a Hanzi se už lépe dýchalo. Moc jí taky pomohlo, když jí Carlos chytl za ruku přesně tak, jako před více než devíti lety. Netrvalo to ani deset minut a Hanzi upadla do klidného spánku. Toho Carlos využil a vrátil se do své postele.

Ráno bylo takové, jako kdyby se nic nestalo. Hanzi právě stála před zrcadlem a převlíkala se. Už jí chybělo obléct jen pro ni každodenní koženou bundu. Místo toho, aby si ji ale oblékla celou, nasadila si jen rukávy a začala si prohlížet v zrcadle své smutně vypadající tělo.

Najednou někdo zaklepal na dveře. „Dále," vyzvala Hanzi příchozího, ale později jí došlo, že má své jizvy odhalené a chtěla je rychle zakrýt, což už nestihla. Naštěstí pro ní byl za dveřmi Carlos. „Přede mnou to schovávat nemusíš," řekl místo pozdravu. Hanzi se trochu stydlivě a trochu upřímně zasmála a jeho neobvyklý pozdrav mu vrátila: „Promiň. Zvyk." „Nemusíš se omlouvat. Je ti líp?" zeptal se zas starostlivě a přitom zaujal místo proti své kamarádce a dveřím. Forma Hanziiny odpovědi ho zarazila. Dala mu totiž malou pusu na tvář a s úsměvem mu kývla hlavou, že ano.

Dveře k Hanzi do pokoje se najednou otevřely. Stála tam Evie. „Hej, vy dva. Pojďte se nasnídat, než vám to ty nenažranci všechno sní," prohlásila a zase zmizela a Hanzi s Carlosem za ní.

I když se včera procházeli celý den, zamířila Hanzi s Carlosem, Jayem a dětmi zase ven. Domluvili se, že si zahrají na Slepou bábu. Z Eviiny dílny si půjčili šátek, kterým zavázali oči Carlosovi, roztočili ho a hra začala. Dál se pak vystřídal s Dizzy, Squeakym a Hanzi.

Pak byl na řadě Jay. Ten se několikrát rozplácl na zemi, jak se snažil někoho čapnout. Bohužel hru tak nechtěně přerušila Hanzi. Začaly se jí podlamovat kolena, a kdyby u ní nestál Carlos, o kterého se opřela, asi by spadla. „Han? Co se děje? Co tě bolí?" snažil se Carlos zjistit všechno, co mohl, „Jayi! Pojď mi pomoct!" otočil se na kamaráda, který hned přiběhl, vzal zesláblou Hanzi do náruče, protože je přeci jen o něco silnější než Carlos, a odnesl jí do jejího pokoje, kde jí položil na postel. Odešel a nechal dva nejlepší kamarády o samotě.

„Dude!" zavolal Carlos svého čtyřnohého kamarádka. Ten byl úplně nadšený, myslel si totiž, že si budou s Carlosem hrát. Jeho představy se ale nenaplnily, „Doběhni do Vílí chaty a přiveď Dobrou vílu. NÉ Jane. Dobrou vílu!" Dude okamžitě odběhl, Hanzi ale nebylo jasné, proč má Dobrou vílu přivést: „Do... Dobrou vílu? Na co?" „Podívá se na tebe," začal jí vysvětlovat Carlos, „Možná přijde na něco, jak tě z toho dostat."

Po několika minutách, které se pro Carlose zdály být hodinou, vešla do pokoje Dobrá víla se svou hůlkou v ruce. Carlose s Dudem vyhnala na chodbu jejím tradičním Huš, huš a začala se věnovat Hanzi.

Za chvíli vyšla ven a moc optimisticky se netvářila. Carlos si jí hned všiml. Než ale stihl něco říct, Dobrá víla ho předběhla: „Vím, na co se chceš zeptat, ale ušetřím tě. Nedokážu jí pomoct. Ani moje hůlka. Co mi tak řekla, tak ten jed, který jí otec tajně nalil do pití, má v sobě asi dva roky a šíří se po celém těle čím dál rychleji. Měl by ses asi připravit na to nejhorší." Carlosovi se nechtělo jejím slovům věřit. Nebylo divu, jsou přátelé. Pokusil se ale neztratit naději: „Co? A co nějakej protijed? Nějakej lektvar? Třeba bude mít Mal něco v Lexikonu..." „Mal přeci Lexikon věnovala muzeu, ale i tak by nepomohl, protože nevíme, co to je za jed," připomněla mu Víla a Carlos už naději ztratil úplně.

„Jestli to nezvládne, tak se má její otec na co těšit, protože mu to nedaruju," přerušil chvilkové ticho Carlos a pokusil se nebrečet.