Následníci I. - Pomsta

2. Kapitola - Záblesk minulosti

Dívka, která utekla z Ostrova Ztracených, běžela bez přestávky a zastavila, až když překročila bránu Auradonu. Byl to pro ní úplně nový neprozkoumaný svět. Začala pokračovat ve svém směru a nevěděla, na kterou stranu má koukat dřív.

Carlos, který byl zas myšlenkama pryč, na chvíli přestal vnímat okolí, a tudíž si nevšiml, že Dude zmizel. Z transu se probral ve chvíli, když ho něco polechtalo na ruce. Ohnal se po tom druhou rukou, než ale stihl něco udělat, lechtání bylo pryč. V tu chvíli mu došlo, že je kolem něho nějaké ticho, a začal se kolem sebe ohlížet. „Dude? Dude!" začal volat na svého psa. Žádná reakce se však z Dudovy strany nedostavila.

Neznámá slečna dorazila do blízké zelené zahrady. Zaujaly ji zelené dokonale ostříhané keře a písková zem. Takové věci z Ostrova neznala. Všude byly kameny a štěrk a o zelených rostlinách nemluvě.

Jak se tak kochala zelení a obrovskou čistotou, nevšimla si, že se jí do cesty cosi připletlo, zakopla o to a s křikem se rozplácla na zemi. „Jé, promiňte, nedíval jsem se na cestu," ozval se kousek nad ní roztomilý hlásek.

Carlos, který byl kousek od toho, to celé zaslechl a okamžitě se tam rozběhl. První, co spatřil, byl Dude a dívky si všiml až napodruhé. „Dude. Co jsi zase provedl?" zeptal se ho káravě a začal zraněné dívce pomáhat na nohy. Ta při tom pro ni neznámého psa hájila: „Nezlobte se na něj. Já jsem byla ta, co nedala..." slečna se konečně postavila na nohy, otočila se, aby se podívala na majitele pejska, a když viděla Carlosův obličej, zarazila se a ztuhla. Nebyla v tom ale sama. Carlos se zachoval a zatvářil naprosto stejně. „Co je, lidi?" pokusil se Dude uvolnit napětí. Ani jeden ho však neposlouchal.

„Han... Hanzi...?" promluvil Carlos velmi nejistě. Stejným způsobem zareagovala i oslovená Hanzi: „Carlosi?" V tu chvíli Hanzi projelo hlavou celé a z poloviny promarněné dětství a v očích se jí začaly tvořit slzy: „Poznal jsi mě!" „A ty mě!" řekl Carlos skrze své slzy, „nezměnila ses..." „Ani ty," přiznala Hanzi.

Carlos se z šoku nemohl pořád vzpamatovat. Zavedl Hanzi k nejbližší lavičce, kde se posadili, a začal mluvit: „Jak... Jak dlouho...?" Hanzi mu odpověděla stejnou formou: „Deset... Deset dlouhých, nudných a promarněných let, Carlosi, který jsem strávila v jedné místnosti jako ve vězení..." „Cože?" podivil se Carlos. „Celé ty roky, co jsme se neviděli," začala Hanzi Carlosovi všechno objasňovat, i když na ní vypadalo, že jí to je hodně nepříjemné, „jsem byla zavřená doma v mém hodně malém pokoji a jediné, co jsem měla a mám, je tohle," a podala mu vlastnoručně ušitý látkový pytlík. Carlos si jeho obsah, který teda nebyl moc velký, vysypal na klín a začal se jím přehrabovat. Postupně se mu v rukách vystřídala malá panenka, pár vlastnoručně nasbíraných, obroušených a pomalovaných kamínků, u kterých se Carlos pousmál, protože si vzpomněl, jak je společně dělali, a nakonec vzal do ruky fotku. „Usínám s ní," vysvětlovala Hanzi, „Vždycky jsem na tebe myslela. Nikoho jinýho jsem neměla. Kromě otce," dořekla s pohrdavým tónem.

Carlos jí mezitím její drobnosti vrátil a pokusil se jí uklidnit: „Hanzi, Hanzi, zastav. Už je to všechno pryč. Jsi tady v Auradonu... Pojď ke mně..." dořekl a oba se objali jako, když ještě byli malí.

„Musím mluvit s králem Benem," prolomila ticho Hanzi a Carlose pustila, „Mám pro něj informace, které by ho mohly moc zajímat," dokončila. Její slova trochu Carlose vyděsila: „Proč? Co se stalo?" „Spíš bych se zeptala, co se asi stane, Carlosi. Musím do hradu." „Fajn. Půjdu ale s tebou, aby ses tady neztratila," doplnil Carlos Hanzi a začal shánět Duda, který se před ním schoval do nedalekého křoví.

Aby se tohle neopakovalo, celou cestu do hradu malého nezbedu někdo nesl. Chvíli Carlos, chvíli Hanzi.

Po chvíli zastavili před branou do hradu. Tam stál jeden ze služebnictva, který nově příchozí hned oslovil: „Přejete si?" „Rádi bychom mluvili s králem Benem a Lady Mal," ujal se slova Carlos. Následující informace však ani Carlose a ani Hanzi nepotěšila: „Bohužel, král Ben a Lady Mal jsou momentálně na schůzce, nicméně můžete se okamžitě sejít s bývalými vládci, králem Zvířetem a královnou Belle, a počkat než král Ben a Lady Mal skončí schůzku." Carlos, aniž by se podíval na svůj doprovod, rozhodl: „Fajn. Dovedete nás za královnou Belle a králem Zvířetem, prosím?" „Zajisté," odpověděl sluha a zavedl Carlose a Hanzi do hradu.

Hanzi opět nevěděla, kam se má dívat dřív. Všechno pro ni bylo nové. Cesta do krásného obývacího pokoje trvala hodně krátkou dobu, a to Hanzi ani nepostřehla, že se nachází ve čtvrtém patře. Tady je sluha usadil a odešel.

Po chvíli se dveře opět otevřely a do místnosti vstoupila Belle se Zvířetem v zádech. „Carlosi, to je ale překvapení!" dala Belle najevo, že Carlosovu přítomnost nečekala. Carlos na její pozdrav odpověděl: „Taky Vás rád vidím, královno. Eh... Vás taky, pane králi," otočil se na Zvíře. Nechtěl se bývalého krále nějak dotknout. „Koho jsi s sebou přivedl?" zeptala se Belle, když si všimla cizí dívky. Carlos se na Hanzi podíval a naznačil jí, aby přistoupila. „To je Hanzi z Ostrova. Dneska sem dorazila," představil ji vládcům. „Který z padouchů je tvůj rodič?" zeptal se Zvíře. Hanzi jen stydlivě řekla: „Princ Hans Westergaard. Ale byl spíš známější jako princ Hans z Jižních ostrovů." „Arendelle?" ujišťovala se Belle. Na to Hanzi jen Kývla hlavou na znamení souhlasu.

„Král Ben a Lady Mal jsou připraveni vás přijmout," ozvalo se od dveří. Stál tam tentokrát jiný sluha. Carlos a Hanzi se s Belle a Zvířetem rozloučili a následovali sluhu do komnat krále.