Následníci I. - Pomsta

5. Kapitola - Deset let utrpení, deset let radosti

Po obědě si zas každý šel po svém a Carlos s Hanzi zamířili ven. Užuž se k nim chtěl přidat i Dude, jenže Evie ho zarazila: „Dude! Na to zapomeň! Víš co? Běž si hrát s dětma, jo? Utíkej!" Dude radši nic nenamítal, nechtěl totiž riskovat, že by přišel o sušenku, a běžel za Dizzy, Squirmym a Squeakym na zahradu.

Byli sotva kousek od domu, když Carlos zastavil a Hanzi se zeptal: „Ty, Hanzi... Co jsi myslela tím, co jsi říkala královi? A ještě jak jsi tam něco nedopověděla?" Hanzi zastavila a oddechla si. Tomu se už nevyhnu, řekla si sama pro sebe a na kamaráda se otočila. „Víš... To je na dlouho..." Carlos na to zareagoval tak, že si sedl na nejbližší pařez a řekl: „Poslouchám." „Ugh! No tak Fajn," poznamenala a sedla si vedle něj, „Celé to začalo po sedmých narozeninách, kdy mě už otec nepouštěl za tebou... Docela dost jsem to obrečela... Ale jak jsem byla pořád jen doma, všechno, co kdy otec plánoval, jsem slyšela. Několikrát jsem se i potají na ty plány podívala... No... Nic hezkýho to nebylo..." Carlos jí jen poslouchal, do monologu nijak nezasahoval a v hlavě promýšlel otázky, které pak kamarádce položí, „...Bylo to čím dál tím víc horší a horší... Odnesla jsem si i pár suvenýrů..." „Cože?" podivil se Carlos. Hanzi se jen zvedla z pařezu, udělala pár kroků dopředu, aby na ní Carlos dobře viděl, a začala si sundávat koženou bundu.

„Hele, jseš si jistá, že si to chceš sundat?" ujišťoval se trochu překvapený Carlos. Kamarádka z Ostrova mu odpověděla na oko naštvaně: „Myslela jsem, že to chceš vidět." „A je fakt nutný si při tom sundávat bundu??" Tahle otázka už začala Hanzi trošku vadit: „Hele, Carlosi, věř mi, že kdybych nemusela, tak si to nesundám!" Carlos však hned vzal zpátečku: „Jó, však dobrý. Jsem se jen zeptal. Nerozčiluj se."

Když si Hanzi bundu sundala, vykouklo tmavě modré tílko, které dělalo Hanziinu hubenou postavu trochu silnější. Ovšem další, co Carlose docela dost zaujalo, byly různě velké a ošklivé jizvy a modřiny, které pokrývaly ruce, ramena a část zad, která byla vidět. „To ti udělal táta?" ptal se Carlos zaraženě, „Nebo někdo z jeho kumpánů?" „Samozřejmě, že otec, ale vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby na mě nějakýho kumpána poslal," odpověděla pohrdavě Hanzi a oblékla si zpátky bundu, „Nosím dlouhý rukávy, aby to nebylo vidět. Nechci každýmu na potkání vysvětlovat, kde jsem k tomu přišla." „To chápu," soucítil Carlos s kamarádkou a pevně jí objal, „Promiň." „Ty se nemáš za co omlouvat. Tys mi nic neudělal," chtěla mu zvednout trošku sebevědomí. Carlos ale nepřestával svoji omluvu hájit: „Kdybych tenkrát věděl, co se stane, nenechal bych to zajít tak daleko." „Není to tvoje chyba, Carlosi."

Carlos s Hanzi prošli celým lesem a došli až k prázdné Auradonské střední. Zatímco se Hanzi kochala přírodou a školou, kam jednou bude chodit, Carlos měl pořád v hlavě Hanziiny jizvy. Bylo mu kamarádky líto. Taky si vzpomněl na tílko. Kolik lidí nosí v létě v teple bundu a ještě tílko? Zeptal se sám sebe. Byl rozhodnutý, že za každou cenu zjistí, proč jeho kamarádka nosí ještě tílko: „Han...?" Hanzi zpozorněla. Takhle jí přeci říkal pokaždé, když byli spolu, „to tílko... Máš na sobě taky z nějakýho důvodu... Jako tu bundu?" Na tuhle otázku Hanzi doufala, že se Carlos nezeptá. „Ne," odpověděla, aniž by se na něj podívala. Její kamarád si oddechl a řekl: „Nelži... Poznám to na tobě..." Sakra, zaklela Hanzi a bylo jí jasné, že i teď bude muset s pravdou ven: „Fajn... Mám... Ale je pod tím skrytá ta nejodpornější věc na světě... Chtěla jsem tě toho ušetřit..." „Odpornější než krevety, který se prodávají v čipšopu u Uršuly?" pokusil se Carlos uvolnit napětí. Hanzi pochopila, že jí chtěl rozesmát: „Nevím, jak moc odporné jsou krevety v čipšopu u Uršuly, ale tohle je fakt hnus."

Carlos se ale nedal: „Ukázala jsi mi jizvy... Tohle mi neukážeš?" „Dobře," povolila Hanzi, „ale pojď někam do soukromí. A pak neříkej, že jsem tě nevarovala, jasný?" Carlos souhlasil a vydali se stejnou cestou zpátky domů.

Zase na tom stejným místě se zastavili a Hanzi, celá nervózní se ještě asi třikrát ujistila, že to fakt chce Carlos vidět. Když jí asi třikrát řekl, že jo, sundala si zas bundu, stoupla si ke kamarádovi zády, ale tentokrát nechala Carlose, aby se podíval sám, protože zaprvé mu věří, zadruhé to ona sama znovu vidět nechce a zatřetí nechce vidět jeho obličej, až to uvidí.

Carlos opatrně odhalil kus zad, ale hned, jakmile se překvápko objevilo, dal to najevo: „Ou!" Jeho kamarádka jen nehnutě stála, dívala se na nebe a snažila se nebrečet, což jí moc nešlo. „Co to je?" musel se zeptat. To už si ale Hanzi záda zase zakryla a oblékla bundu. Při tom mu ale odpovídala: „Jedna velká ošklivá jizva po popálenině. Trest za podle otce nechutnej oběd. Podrobnosti vědět nechceš." „Dobře," souhlasil Carlos.

„Víš co? Řekni mi, co bylo s tebou po tom, co jsme se už... neviděli..." změnila Hanzi téma. Carlos jí ale připomenul, že na tohle téma se už bavili. Hanzi tedy změnila otázku na jeho zážitky v Auradonu. Carlos jí tedy vyprávěl o jeho prvních dnech ve škole, o všech pohromách a nehodách, které se během jeho přítomnosti v Auradonu staly. Nemohl vynechat ani zmínku o Jane, dceři Dobré víly a své holce. Chtěl se prostě své nejlepší kamarádce svěřit úplně se vším.

A takhle si dokázali povídat celý zbytek dne. Měli prostě soustu věcí co si říct. A večer, když už Slunce zapadlo, doprovodil Carlos Hanzi k ní do pokoje a sám si pak zalezl do své postele v pokoji naproti a usnul velmi neklidně.