After dreamnotfound

BĚHEM 2

Clay pov-Dodneška si pamatuji, jak to v mém malém pokoji na koleji vonělo vanilkou, když jsem tu s ním byl poprvé sám. Měl umyté vlasy, vnadné tělo zabalené v ručníku. Tehdy jsem si poprvé všiml, jak celý červený, když se zlobí. A viděl jsem ho vytočeného ještě mockrát, víckrát, než bych spočítal, ale nikdy jsem nezapomněl, jak se ke mě snažil ze začátku chovat hezky. Vykládal jsem si to jako jeho pýchu. Další tvrdohlavej kluk, kterej si myslí že už je dospělý, říkal jsem si. Ten zvláštní kluk byl neskutečně trpělivý. Bez důvodu. Nic mu nedlužil a nedluží. Upřímně jsem doufal, že ho budu vídat rozčíleného do konce života.
Sedím sám, rozjímám nad svými chybami a vzpomínám na ty dny. Tyhle vzpomínky na můj vzteh a na jeho vztek jsou jedna z mála věcí, které mě udrželi nad vodou, když mě opustil.

První den zimního semestru je vždycky ideální k pozorování lidí. Pobíhá tu spousta idiotů s ostříhanou hlavou a spousta holek v nejlepších hadrech, který se zoufale snaží upoutat kluky. Každej rok je to na všech univerzitách stejný. A já trčím ve Washingotnské centrální. Ale docela se mi tu líbí. Studium není moc těžký a profesoři jsou ke mně benevolentní. I když je mi všechno v podstatě u prdele, pokud jde o školu, jsem celkem dobrej. Kdybych se „víc angažoval", byl bych ještě lepší, ale nemám na to čas ani sílu stresovat se kvůli známkám nebo plánům nebo něčemu. Nejsem tak blbej, jak si všichni učitelé mysleli. Klidně můžu na celej týden vynechat přednášky, a stejně u zkoušek vyniknu. A zjistil jsem, že dokud tohle zvládám, nechají mě všichni na pokoji.