After dreamnotfound

BĚHEM 10

Trochu kratší kapitola, ale i tak doufám, že si jo užijete!
Erzi xoxo

Už od začátku jsem byl umíněný. Dokázal zabrnkat na struny, o kterých jsem ani nevěděl, že je v sobě má. Přiměl mě dívat se na svět jinak. Nečekal jsem, že by z celé té hry něco mohlo vzejít, a vůbec jsem si neuvědomoval, jak mě haždý jeho pohled, každý úsměv, který mě odměňujě, z toho postupně stala potřeba ovládat  ho. Pokoušel jsem se s tím bojovat, ale nedařilo se mi to. A pak už bylo pozdě.

Je to dvacet minut, co odpochodoval, a nemůžu ho nikde najít. Proč není jako Nina nebo ostatní holky, se kterýma jsem něco měl? Proč se prostě nevrátí? Je tak zatraceně paličatej!

Jak ho znám - z toho mála, co o něm vím -, mám dojem, že brzo zbortí všechny závěry, který jsem si o lidech obecně udělal.

Takže asi hurá. Bude to zábava.

„Odešel, kámo.“ Do kuchyně přijde Dave s lahví vodky v ruce.

Odešel? Nemohl přece odejít. Vždyť ani netrefí zpátky na svou kolej, a kdyby zabloudil, ten jeho starožitnej telefon mu nepomůže.

„Blbost.“ Zavrtím hlavou a sáhnu pro prázdnej kelímek. Pustím vodu. Alex mě pozoruje s povytaženým obočím a přiblblým úsměvem.

„Co je, debile?“ zeptám se ho a napiju se vody.

„Nic, kamaráde.“ Zasměje se a vymění si s Davem drzej pohled.

„Něco mi uniká?“ Zamávám mezi nima rukou-

„Ne.“ Alex mi položí hlavu na rameno. Uhnu. „Proč ho vlastně hledáš?“

„Proč asi myslíš?“ řeknu rychle. Nevím, jestli je to lež, nebo jestli jsem se znova přeladil na sázku. Jo, pořád jsem ve hře, ale v tuhle chvíli chci hlavně vědět, kam se sakra poděl.

„Jo, jasně.“ Ti dva se začnou pošťuchovat jako smradi ze základky. „Každopádně je pryč, viděl jsem ho vycházet ven.“

„A to jste ho nechali jít?“

„Nechali? Co je nám do toho, jestli chce odejít? Asi tolik jako tobě... aspoň jsem myslel,“ podotkne Alex a podívá se na Dava.

„Kde je Luke?“ ptám se. Snad si budou myslet, že mě jenom zajímá, jestli mi ho nevyfouknul.

Oba zavrtí hlavou, krčí rameny, pak se začnou bavit o blbostech, jako by je to už přestalo zajímat.

Zatínám pěsti. Třeba někomu zavolal, aby pro něj přijel. Má vůbec kamarády? Spíš ne, aspoň podle toho, jak se na všechny kouká skrz prsty. Asi jako já. Jenom on je přece jen o něco přijatelnější. O trochu.

Určitě není tak pitomej, aby se rozhodl zdolat těch šest kilometrů na kolej pěšky a v noci.

Pitomej? Ne, to fakt není.

Paličatej? Jo, to sakra je.

Ještě jednou to skočím prohledat nahoru. Můj pokoj je prázdnej. Trochu jsem doufal, že se tam mezitím zase přidrzle nakvartýruje. Trochu jsem doufal, že ho najdu sedět na posteli s mou knížkou v ruce.

Ale není tu, to vážně odešel. Sám.

Sám.

Doprdele, chodí úplně sám někde venku po ulici.

Co to je za... Krucinál, jak mě štve. Mohli jsme si pro tu sázku vybrat ještě komplikovanějšího kluka? Asi těžko.

„Alexi!“ křiknu přes muziku, když seběhnu zpátky dolů.

„Co je? Spěcháš někam?“ ptá se a pošklebuje. Zpomalím.

„Ne jenom...“ Odhrnu si vlasy z čela. „Hledám tu tmavovlasou - v černým tílku s velkýma kozama.“ Gestem naznačím vnady tý smyšlený holky.

Alex sklopí oči a usměje se. „Jasně, to chápu,“ opáčí a já zahlídnu tetování na vnitřní straně jeho spodního rtu.

Mrkne na Dava a ten se zasměje.

„Tak já ji jdu najít...“ Když odcházím, slyším, jak se za mnou baví. Bez ohlídnutí výjdu ven a nastoupím do auta. V ulicích ani noha. Všude je prázdno, nikde ho nevidím.

Párkrát objedu okolí, pak se rozhodnu dojet k němu na kolej. Teď už tam určitě bude. Musí být.

Když vstupuju, uvědomím si, že jsem venku skoro dvě hodiny. Otevřu dveře k němu do pokoje a najdu tam Nicka a Karla. Jsou v posteli, oba bez trička, Nick ho hladí. Když mě uvidí, posadí se.

„Potřebuješ něco?“ Olízne si rty.

„Kde je Theresa?“ ptám se. Karl se natáhne pro svý tričko, Nick mu ho vytrhne a hodí na zem. „Tak co?“ naléhám.

„Tady ne. Ale cestou jsme ho míjeli.“ Nick se přisaje ke Karlovýmu krku, zvedá se mi z toho žaludek.

„Míjeli? Viděli jste ho jít pěšky a nezastavili jste?“ Shýbnu se pro Karlovo tričko a hodím ho na ně. Karl vstane a já zacouvám ke dveřím.

„Nick říkal, ať nezastavuju,“ vysvětluje a oblíká se u toho.

„Cože?“ otočím se k němu.

Zasměje se. „Procházka mu prospěje.“

„Hele.“ Karl se na něj zamračí.

Nick obrátí oči v sloup.

„Oblíkněte se a vypadněte. Bude tu každou chvíli,“ řeknu jim.

„Tohle je můj pokoj, nikam nejdu,“ oponuje Nick