After dreamnotfound

BĚHEM 1.

Clay pov-
Poslední dny prázdnin jsou vždy nejlepší. Všichni vyšilují, na poslední chvíli chtějí ještě stihnout, co si na léto naplánovali. Na večírcích je plno, holky jsou divočejší... ale i tak se kurva nemůžu dočkat až začne semestr. Ne protože bych byl jako debilní prvák, co se těší na zázračný univerzitní svět. Ne, těším se, protože jestli se to povede, budu na jaře promovat, o celý rok dřív. To není tak zlý na grázla, od kterýho nikdo nečekal, že vůbec na vysokou půjde, natož aby promoval předčasně. Máma měla o mou budoucnost takový strach, že mě poslala přes půl světa k tátovi do velkého státu Washington. Použila trapnou výmluvu, že chce abych s ním zase navázal vztah, ale mně to bylo jasný. Už prostě nezvládala moje průsery. ,,Už budeš?" Od mýho rozkroku se na mě zpod růžových vlasů podívají skleněný oči. Málem jsem zapomněl že tu je. „Jo." Vezmu ji za ramena, zavřu oči a poddám se rozkoši, kterou mi poskytuje. Není pro mě víc než rozptýlení. Tak jako všechny ostatní. Nenamáhám se předstírat, že mi jde o víc než o orgasmus. Udělám se jí do pusy. V zápětí si otře rty hřbetem ruky a zvedne se . „Hele..." Nina se natáhne pro kabelku a vyloví z ní tmavou rtěnku. „Mohl bys aspoň předstírat, že tě zajímám, debile." Našpulí rty a otře si rťenku v místech kde přetáhla. „Taky jo." Odkašlu si. „Předstírám." Obrátí oči v sloup a ukáže na mě prostředník. Zájem o ni mám - přinejmenší pokud jde o sex. Šuká slušně a někdy si i pokecáme. Jsme si dost podobní. Oba vyvrženci vlastní rodiny. O její minulosti toho moc nevím, ale potkalo ji něco blbýho, kvůli čemu utekla z nějakýho zazobanýho města v Pensylvánii až od Washingtonu. „Kokote," Utrousí a zavře rtěnku. Vypadá líp nenamalovaná, kdyžmá rty oteklý a mezi nima mý péro. Nina je moje známost. Nebo spíš kamarádka s bonusem. Naše „Přátelství" rozhodně není výlučný, oba si můžeme dělat co a ským chceme. V polovině případů mě nenávidí, ale to mi nevadí. Je to vzájemný. Ostatní naši kámoši kvůli tomu remcají, ale nám tofunguje. Nudím se a ona je tady. Udělá mi dobře a pak se moc dlouho nezdrží. Pro mě to je ideální. A pro ni, jak to tak vypadá. taky. „Budeš večer na mejdanu?" ptá se. I jávstanu a natáhnu si boxerky a džíny.„Bydlím tu, ne?" Povytáhnu obočí. Nenávidím to tu a pořád nechápu co tady vůbec dělám. To ten kretén, kterej daroval mý matce spermie. Barney Smith je prvotřídní zmrd, ten nejhorší ze všech. Vypatlanej ochlasta, co mi zničil dětství, pak najednou zázračně začal novej život a nastěhoval se k nějaký ženský se synem, což je chcípáček o dva roky mladší jak já. Asi jeho novej pokus. Barney Smith si žije novej pokus a já musím trčet na debilní koleji univerzity, kterou v podstatě vede. Skoro prosil, abych se k němu nastěhoval, jako by si myslel, že bych vážně mohl žít pod jeho střechou, pod jeho dozorem. Když jsem odmítl, čekal jsem, že mi sežene byl, to ale pochopitelně neudělal. Takže jsem tady. Fakt ho naštvalo, že jsem dalpřednost tomuhle brlohu před jeho čistým a dokonalým palácem. Ta pitomá kolej má přece jen svoje výhody. Je to velkej barák, kde skoro každej večer probáhá pařba a proudí sem neustálej přívan buchet. A to nejlepší: nikdo se mnou nevyjebává. Nikomu z těch trapáčku z koleje zřejmě, že se nenamáhám kolej reprezentovat. Nenosím ty jejich pitomý mikiny, nelepím si jejich pitomý samolepky na auto. Neučastním se dobrovolných akcí a rozhodně nešířím věhlas týhle blbosti. Dělají pro komunitu docela dobrý věci, stejně jim ale na komunitě vůbec nezáleží - ani na ničem jiným. Rozhlédnu se a zjistím že jsem zůstal sám. Nina odešla a já si toho ani nevšiml. Vstanu a otevřu okno, aby se tu vyvětralo, než si večer někoho přivedu. Všechny tyhle prázdný pokoje se hodí, protože nesnesu, aby někdo chodil do mýho. Asi mi to připadá moc osobní nebo tak něco. Nevím, prostě to nemám rád a všichni se už naučili do mýho pokoje nelízt. Nina i ostatní holky vědí, že půjdeme do jednoho z prádných pokojů, ne ke mně. Ze dveří zahlídnu Willa, kterej se potácí chodbou s malou blond holkou. Nenechává si pro sebe co s ní chce dělat, a já si nenechávám pro sebe, jak se mi to hnusí. „nechte si to na pokoj, sakra," zavolám na ně. Ona se rozesměje a on na mě ukáže prostředník. Zavřu a zamknu za sebou. Tak to tu chodí. Všichni mě vesměs ignorují nebo mě prostě pošlou do hajzlu. Což je v pohodě. Mnohem radši budu sedět sám ve svým pokoji a čekat na další vzrušení. Přejedu prstem po zaprášených policích knihovny. Nemůžu se rozhodnout, kterej román právě teď můj život připomíná... možná něco od Hemingwaye? Ten oplývá slušnou dávkou cynismu. Prostředí ze sester Bronteových? Zrovna teď by se mi nefungční debilní románek hodil. Popadnu Větrnou bůrku, zuju se a lehnu si do postele. Nevím co mě nutí číst tenhle román pořád dokola, ale věčně otáčím stránky tohoto temnýho příběhu. Je to fakt na houby. Dva lidi co se dají dohromady a pak se rozejdou. Zničí sebe i všechny kolem, protože byli sobci a paličáci a nedokázali se s tím nějak vypořádat. Pro mě je tohle nejlepší typ příběhů. Když čtu chci něco cítit, a z přeslzených románu plnejch slunce a růží se mi chce zvracet. „Jo!" zaslechnu holčičí zaječení přes tenké stěny. „Držte hubu!" Bouchnu pěstí do starého dřeva, popadnu polštář a přetáhnu si ho přes uši. Ještě jeden podělanej rok. Jeden rok debilních přednášek a lehkých zkoušek. Jeden rok nudnejch mejdanů s lidma co pořád řeší, co si kdo o nich myslí. Ještě jeden rok kdy tu budu sám, pak budu moct konečně zvednout zadek a vrátit se na Floridu, kam patřím.