After dreamnotfound

BĚHEM 15

Heyyy guys! Omlouvám se za takovou pauzu, ale... Však to znáte, škola :| Doufám, že vám tato fanfikce chyběla 😌 Užijte si čtení! Byeee

Když otevřu dveře, George sedí s Lukem na Nickově posteli, jeho postel je prázdná. Na malý posteli, s Lukem. A taky s Nickem a Karlem. George jen sedí, nic víc, ale stejně. Je s Lukem. V posteli. V posteli s Lukem seděli.

Zní to jako nějaká příšerná dětská rýmovačka.

A já vidím rudě.

„Kámo, taky bys moh někdy zaklepat," protestuje Nick, dělá blbýho. Moc dobře věděl, že se rozjedu rovnou sem. Přesně to taky dhtěl - proto to řekl Nině, už je mi to jasný. Jenom mě překvapuje, že mi Nina fakt napsala. Nick se mi podívá do očí a zasměje se. „Co kdybych tady byl nahej?"

Kdyby byl? Byl, říká jeho pohled. Jo, viděl jsem ho nahýho a vím, že nemá ptáka ani z poloviny tak velkýho, jako se říká.

Popojdu do pokoje. „To by pro mě nebylo nic novýho."

George s Karlem se zatváří, jako by jim někdo nachcal do snídaně.

„Hele sklapni," zasměje se Nick. Miluje, když je středem pozornosti, prahne po tom.

„Co máte v plánu?" zeptám se a posadím se naproti nim na Georgovu postel. Aspoň že se Luke nedostal do jeho postele. Tím se budu utěšovat.

Zed se usměje. Proč se kurva usmívá?

„Chtěli jsme jít do kina," řekne. „Co kdybys šel s náma, Gogy?"

George se podívá na mě, pak na něj. Je nervózní. Chce souhlasit!

Vložím se do věci dřív, než si něco domluví. „My už s Georgem něco máme."

Zadívám se na Luka, mlčky ho varuju. Pomalu zamrká, provokuje. Karl mlčí, nechce mít s naším dramatem nic společnýho. Vlastně není tak špatnej, až na to, že chodí s takovým blbečkem.

„Cože?" řeknou Luke s Nickem najednou.

„Jo, přišel jsem ho vyzvednout."

George se ani nepohne a vypadá to, že by se mnou chtěl odejít.

„Seš připravený?" zeptám se jakoby nic.

Zatváří se rozpačitě, jakoby bojoval sám se sebou. A zrovna když se chstám něco udělat, abych ho přesvědčil, přikývne a zvedne se z postele.

„Tak zatím!" pozdravím až moc nahlas a strkám George ze dveří, jako by mi za patama hořelo.

Jde za mnou, snaží se udržet se mnou tempo. Má hezký krátký nohy. Nedokážu přestat myslet na to, jak ho budu držet, až ho ohnu přes kapotu a vezmu si ho. Nechci si představovat podobný věci, když je tak blízko. Péro mě přímo bolí, v duchu cítím, jak by byl...

Vytrhnu se z myšlenek, už jsme u auta. Automaticky mu otevřu dveře. Ale nevypadá, že by chtěl nastoupit. Překříží ruce na hrudi.

Snaží se maskovat vztek, ale vypadá prostě sexy.

„No jo, musím si pamatovat, abych ti už nikdy neotvíral dveře." poznamenám ironicky.

Zavrtí hlavou, poznám, že se na mě chystá vyjet. „Co to má sakra znamenat? Já vím moc dobře, žes mě nepřišel vyzvednout. Říkals, že se mnou nikam jít nechceš!"

Křičí. Rozhlídnu se, parkoviště rozhodně není prázdný. Ale on si lidí kolem nevšímá. Nepřipadá mi jako někdo, kdo si potrpí na hádky na veřejnosti, i když už jsme se před publikem pohádali dvakrát.

Fakt se z něj zblázním.

„Ale jo, přišel. Nastup si." Ukážu dovnitř. Uklidil jsem tam kvůli němu, tak ať kouká nasednout.

„Ne!" Jestli mi neřekneš pravdu, vrátím se a půjdu s Lukem do kina," prohlásí vzpurně.

Co má za problém? Říká o mně, že se neumím chovat slušně, a koukněte, jak se mnou mluví. Je předpojatý a pokrytecký.

Co na to mám kruci říct?

Měl bych mu vyklopit, že mi Nina dala echo? Těžko, Nina už by mi víckrát nic neřekla. A proč mi George vyhrožuje, že někam půjde s Lukem? Dozvěděl se o tý sázce? Co když se s ním Nick spolčil?

V podstatě o něm nic nevím a poznám, že je nějakej divnej. Nick mu to určitě práskl.

„Přiznej to, Clayi, nebo jdu pryč," pohrozí.

Nepoznám, jestli to myslí vážně. Zdá se mi upřímně nakrknutý, chřípí má roztažený - vypadá to celkem komicky. Budu muset tenhle zásah egu ustát.

„Jo fajn, přiznávám. A teď už si nastup do toho pitomýho auta. Znova už ti to říkat nebudu." Chci tu sázku vyhrát, ale je to neskutečně komplikovaný. Nebudu vynakládat zbytečný úsilí, než tuhle trofej předám dalšímu spolužákovi. Nasednu za volant a dveře u spolujezdce nechám otevřený, kdyby přece jen chtěl jet.

A světe div se, George nasedne.

Vyjíždím z parkoviště vytočenej. Sám jsem tenhle výlet vymyslel, pak z něj vycouval a stejně jsem tady s ním. Bolí mě hlava, svádím boj sám se sebou. Jedný mý části se chce křičet, otevřít okna a zadusit se vlastním dechcem, ta druhá se nějak zvlástně uklidňuje, pomalu ale jistě. Zapnu muziku, abych umlčel mozek. Většinou to zabírá: pár chlapů, co zpívají o smrti a svý depresi, k tomu dunění bubnů, který podtrhuje všechen ten vztek.

Georgovi zdřejmě Slipknot nesedí, natáhne ruku k ovládání. Což je nebetyčná drzost.

„Nedotýkej se toho!"

„Jestli se hodláš chovat takhle, nikam s tebou nejedu," pohrozí mi. Rázně se opře o kožený opěradlo.

„Nehodlám. Jenom nesahej na to rádio."

Skoro nemůžu dýchat. Ten randál mi pomáhá se ztlumit paniku. Pak si všimnu, jak vzteklej pohled na rádio upírá. To mě vytrhne z chmur, najednou mi je do smíchu, ale tím bych asi situaci nevylepšil.

„Proč by ti mělo vadit, jestli jdu do kina? Šli by i Nick a Karl," pronese a vystrčí bradu, aby to zdůraznil.

Jo jakože dvojitý rande? To určitě...

„Prostě si nemyslím, že Luke má s tebou dobrý úmysly." Nevím, co jinýho říct. Upírám oči na silnici.

Po dlouhým tichu se George rozesměje. Co s tím klukem kruci je?

„Jo? A ty máš? Luke se aspoň chová mile."

Pořád se směje. Luke je na něj milej? Milej?

Vsadil se, že tě připraví o panictví zlato. Jenže nahlas to říct nemůžu.

Navíc v tom jedu taky.

Mlčím, George je pořád ostražitý. „Můžeš to prosím tě vypnout?" křikne přes muziku.

Přikývnu, ale jen rádio ztlumím. Chci mu jen trochu zlepšit náladu.

„To je příšerná hudba," postěžuje si. Věděl jsem, že se mu nebude líbit, stačí se na něj jen podívat. Pravděpodobně poslouchá pravej opak toho co já.

Bubnuju do volantu a pak si všimnu, jak George dělá nevědomky totéž, bubnuje do stehna.

„Ne, není. I když bych rád věděl, co povazuješ za dobrou hudbu."

S úsměvem si představuju, co dřív doma nejspíš poslouchal: N sync, Jessicu Simpson, a určitě taky ty děsivý holčičí kapely, který stará dobrá Anglie chrlí do světa v pravidelných intervalech.

„Mně se líbí Bon Iver a Fray," řekně po chvíli.

„To se dalo čekat." Jedno je v zásadě křesťanská kapela, ta druhá zase hipsterská. Moc mě to nepřekvapuje.

Jasně, obojí je poměrně slušná muzika - ale nic pro mě. Pro mě v ní není dost bolesti.

„Co je na nich špatnýho? Jsou úžasně talentovaný. Jejich písně jsou boží." říká to tak zapáleně. Podívám se mu do očí a on se odvrátí k oknu.

„Jo.... jsou talentovaný. Mají talent na uspávání lidí."

George mě škádlivě praští do ramene. Zvláštní, vidám páry, co tohle dělají v jednoum kuse, ale mně se to ještě nestalo.

„No, já je prostě miluju." Pyšně se usměje. Vypadá to, že už je celkem v pohodě. „Kam jedeme?"

„Na jedno z mých oblíbených míst," odpovím neurčitě. Je tak strašně zvědavý.

„A to je kde?" Nedá pokoj, což jsem přesně čekal.

„Ty musíš všechno vědět předem, co?" opáčím.

„Jo... mám to tak radši..." Chce to nějak vysvětlit.

„Musíš všechno kontrolovat?"

Mlčí.

Nechám to tak, nechci ho tlačit do kouta. „Prozradím, až tam budeme... což bude tak za 5 minut."

George se dívá ven, tváří se nejistě. Vidím to na něm, že by se mě nejradši zeptal znova. Pokouší se uvolnit. Za další dvě minuty si všimnu, že se ohlíží na zadní sedadlo

„Vidíš tam něco zajímavýho?" dobírám si ho. Zavrtí hlavou. Do obličeje mu spadne pramen vlasů, kterej si odhrne. Jeho vlasy se zdají tak hebký. Zajímalo by mě, jestli má přírodně kaštanový vlasy.

Co je to za auto? zeptá se a sklopí oči ke svejm plátěnejm botám.

„Ford Capri- klasika" odpovím. Miluju to auto víc než sebe a jsem na něj zatraceně pyšnej. George si se mnou začne povídat. Vyprávím mu o restaurantovým motoru a novým katalyzátoru. Usmívá se, přikyvuje, i když poznám, že se v tom nevyzná, je vlastně milý s někým o tom mluvit. Po pár minutách se na něj znovu podívám a zjistím, že si mě prohlíží. Ucítím tlak v zátylku, šíří se podél páteře.

Moc blízko. Dostává se moc blízko. Je to hra, Clayi. Prostě ho ber jako figurku ve hře.

„Nesnáším, když na mě někdo takhle zírá." Pokouším se udržet kamannej výraz.

Je tak zvědavej. Uvědomím si, že si to užívám víc, než by bylo dobrý.