After dreamnotfound

BĚHEM 12

Hey guys, jak se máte? Máme tu páteční večer, takže máme od školy teď pokoj. Jaký to bylo ve škole? Každopádně si užijte kapitolu!
Erzi xoxo

Rány na dveře nepřestávají. Chlap za nima na mě volá, snažím se být úplně potichu. Otevřu šatnu a schovám se uvnitř. Zavřu za sebou a čekám, zakrývám si uši, bušení sílí.

„Vylez ven a hned!“ zařve.

Fotr už je zase namol. Jako každou noc.

Při poslední ráně se mu pěst zaboří do dřeva. Třesu se strachy. Nenávidím, že se ho bojím - neměl bych. Je mi dvanáct a na svůj věk jsem vysokej. Měl bych se umět bránit.

Proč mám strach? Protože jsem ubožák.

Jeho hlas zaniká v hlasech dalších chlapů... jsou tu zas? Těžko říct. Snad ne, protože tu je on, ale stejně nás neochrání.

Dveře šatny se otevřou. Ucuknu až dozadu ke stěně. Pak už není kam couvat.

Probudím se s křikem v prázdným osamělým prostoru. Jsem v tomhle pokoji už skoro tři dny v kuse a nikdo mi nevolal, chci ho potkat. Nechci vidět Luka ani ty ostatní. Nikdo z nich se za mnou nezastavil.

Tak to chodí, když jste neviditelný: nikdo se o vás nestará a vy se taky nemáte o koho starat.

Sáhnu pro špinavý černý tričko, který leží na zemi vedle postele, a otřu si zpocenej obličej. Vlasy mám mokrý, vidím rozmazaně, minulost se mícha se součastností, prozatím se do toho aspoň neplete moje neexistující budoucnost.

I když to se mnou zas tak černě nevypadá. Budu jeden z těch chlapů, co moc pracujou, moc šukají a každou noc se vrací do prázdnýho bytu. Budu úspěšnej a koupím si ještě větší barák než otec a nikdy ho nepozvu na návšťěvu, zrovna jako Don Draper. Prostě proto.

Nevím jistě, jakej to všechno bude dávat smysl, ale nějakej určitě. Jednou.

Dneska už konečně vstanu z týhle zatracený postele

Po příjezdu do kampusu okamžitě začnu hledat George. Už jsem ho nějakou dobu neviděl. Zajímalo by mě, jestli se s ním sešel Luke... Získal pár bodů, zatímco jsem se držel v ústraní? Je dopoledne, takže bude právě končit přednášku z literatury. Leda by vynechal...

Ten těžko. Dostanu se do budovy, právě když přednáška končí, a vídím ho vycházet z posluchárny. Vlasy má nějak jinak. Ostříhal se? Vypadá to hezky, podobně jako předtím, ale natolik jinak, že jsem si všimnul. Zajímalo by mě, jestli to zachytil i někdo další... v tom zahlídnu, jak za ním vychází ten jeho ocásek Landon. Ten si všimnul určitě.

Chvíli jdu za nima, pak se ozvu: „Nechal ses ostříhat, Thereso?“

Překvapil jse ho. Otočí se a rychle mě pozdraví. „Ahoj Clayi.“ Vzápětí zrychlí. Baleríny mu podkluzujou na dlážděný podlaze. Kam tak spěchá...?

Pak mi to dojde: nechce, aby se jeho andělskej kamarád dozvěděl, že mě líbal. Že se na mě v podstatě vrhl. Jeho rozpaky jsou jako výzva, kterou nemůžu nechat jen tak.

„Jak ses měl o víkendu?“ zeptám se s širokým úsměvem.

On popadne Landona za paži a přitáhne si ho blíž a nasadí ještě rychlejší tempo. „Dobře. Tak ahoj,“ zavolá přes rameno.

Vyjdu ven hlavním vchodem. Nechám je, ať si jdou, opustila mě chuť bavit se s ním.

Procházím ulicema v kampusu, pomalu se blížím k autu. Najednou se mi na přednášku ani trochu nechce.

Cestou zahlídnu Luka. Sedí na lavičce před přírodovědeckou fakultou s cigárem v puse.

Koukne na mě, vyfoukne kouř. „Ahoj.“

„Ahoj.“ Nevím, jestli si mám přisednout, nebo pokračovat v cestě.

„Už jsi s tím klukem nějak pokročil?“ zajímá se.

„Jo, trochu,“ zalžu. „Ty?“

Netrpělivě čekám, zatímco šlukuje. „Neé. Vlastně mi to celý připadá trochu divný, tobě ne?“

„Neé,“ zopakuju slovo, který on používá až moc často. Pořád „Neé“ na tohle a „Neé“ ma tamto, jako by pro něj nikdy nic nebylo natolik dobrý, aby ze sebe aspoň vymáčknul normální slovo.

Pokrčí rameny. Změním názor, rozhodnu se za Georgem zajít, dokud tu sedí jako srab a kouří jednu za druhou. Nesnáším ten smrad z cigaret - připomíná mi dům mý mámy. Když jsem vyrůstal, skoro se tam nedalo dýchat, vybledlý tapety v obýváku byly pokrytý lepkavýma žlutýma flekama od dehtu.

Abych se trochu zaměstnal, zastavím se pro kafe, nakonec ho ale do sebe naliju ani ne za dvě minuty, přičemž si skoro opařím krk. Nechápu, proč jsem tak nervózní.

Tak nějak nevím, co mám dělat, nakonec se rozhodnu stavit za Nickem na koleji. Nespěchám, cestou si prohlížím lidi v kampusu. Dvojice, co všude chodí spolu, partičky chytrolínů, co o něčem zapáleně diskutujou, několik prváků, který si házejí s míčem. Je toho na mě moc.

Když konečně vejdu do chodby, kde je i Nickův pokoj, zahlídnu jeho černý vlasy.

„Clayi! Jdeš za mnou?“ zeptá se a zamává.