After dreamnotfound

BĚHEM 16

Projedu poslední úzkou silnicí a zaparkuju na malým štěrkovým plácku mezi ohromnýma stromama. Miluju to tady. Nikdo sem nechodí, což mi naprosto vyhovuje. Zvlášť když je výjmečně hezky jako dneska a na Olympijským poloostrově jednou neprší. Jsem zvyklej na to deštivý počasí.

George se rozhlídne, zamračí se.

„Neboj, nepřivezl jsem tě sem, abych tě tady zamordoval,“ pokouším se ho rozesmát, když vystupujeme.

Zadívá se k louce plný žlutýho kvítí, trochu se uvolní. Na co myslí?

„Co tady budeme dělat?“ vyzvídá.

„Nejdřív trochu chodit.“

Vzdychne a vykročí za mnou po polní cestě. Už teď se tváří ztrápeně. Co mě to napadlo. „Ne moc.“

Nevěří mi a vypadá to, že má dneska špatnou náladu. Překvapení. Kdy ji nemá? Soustředím se na oblak prachu, kterej se mi zvedá od nohou. George jde skoro neslyšně a neuvěřitelně pomalu.

„Když si pohneme, stihneme to dřív, než zapadne slunce,“ dobírám si ho. Dojdeme ke stromku, u kterýho někdo nechal zamčený kolo. Je to mezník v polovině cesty, která je dohromady asi kilometr a půl dlouhá. Prostě nic hroznýho. George zpomalí, ale když konečně dojdeme k vodě, jeho výraz za všechno utrpení stojí. Zajíkne se, jako by obyčejná řeka uprostřed lesa byla kouzelná. Vykulí oči a pootevře pusu.

Koupe se rád venku? Asi jsem se ho měl zeptat předem.

Mlčím a nechám ho prohlídnout si to tu. Když jsme teď sami, vůbec mě nenapadá, o čem se bavit. Asi prostě vlezu do vody. George stojí pořád na stejným místě, špičkou boty ryje v prachu, aby se na mě nemusel dívat.

Sakra, je to fakt trapas. Jdu do vody.

Stáhnu si tričko a zaslechnu, jak Georgovi unikne vzdech. Moc toho nenamluví, ale každej jeho výraz doprovází pro něj typickej zvuk. S úsměvem se většinou pojí vzdechy, s rozčílením  funění, při vzrušení lehce oddechuje.

„Proč se svlíkáš?“ chce vědět. Asi si ani neuvědomuje, jak civí na můj holej hrudník. Odkašle si. „Ty se chceš koupat? V tomhle?“

Ukáže znechuceně na hladinu. No jasně, pan dokonalý si nechce namočit oblečení a vlasy.

„Jo, a ty budeš taky. Dělám to často.“ Rozepnu si džíny a George zmlkne.

Pozoruje, jak se svlíkám.

„Já do toho nevlezu.“

Voda v týhle řece je průzračnější než ve většině rybníků. Nesnáším nafrněný kluky, co se bojí, že se jim dostane špína pod nehty.

„Proč ne? Je tak čistá, že je vidět na dno.“ Ukážu k lesknoucí se hladině. Myslel jsem, že na něj zapůsobí víc. Znervózňuje mě, že ho nikdy neodhadnu správně.

„Takže jsou tam nejspíš ryby a bůhvíco ještě,“ vyjekne.

Ryby? To jako fakt? Z toho má ten divnej kluk strach?

„A navíc jsi neříkal, že se budeme koupat, takže nemám plavky.“

„Chceš říct, že patříš k těm klukům, co nenosej spodní prádlo?“ Usměju se na něj, strašně rád bych ho v něm viděl.

„No tak. Svlíkni se do trenek.“ Určitě to neudělá. Vidím v těch čokoládových očích zárodek vzteku, nemůžu se dočkat, až vybuchne.

„Nebudu se koupat ve spodním prádle, pošuku.“ George se posadí na trávu u břehu. „Budu se na tebe dívat.“ Usměje se, překříží nohy.