Až po dvou dnech se mnou máma opět začala mluvit. Mezitím už jsem měl asi 30 nepřijatých hovorů a tak 100 zpráv od Sajmona. Prosil mě abych mu to zvedl, že prý přišel na to jak se z toho dostat a přitom být spolu. Nereagoval jsem. Bál jsem se že když to máma zjistí tak že na mě bude řvát, ale to ticho to bylo horší než řvaní. Máma mi začala vyčítat kde se to ve mě vzalo a že jsem byl vždycky normální tak co se stalo. "Chtěla jsem vnoučata a mít krásnou rodinu, ale ne ty prostě musíš být takovej!" Podíval jsem se na ni s výrazem nesouhlasu. Mám ji rád i když teď mě celkem ranila. Ani jsem se nenadál a z mých úst vyšla odpověď. "Jakej mami? Že jsem gay tak se hned bortí svět?? Nemůžu za to že se mi holky nelíbí. Ale zajímala ses o to ty někdy? A když si tak skvělá matka jakto že sis ničeho až do teď nevšimla??" Zvýšil jsem hlas aniž bych si toho všiml a pokračoval jsem ve vytýkání až dokud mě nezastavila facka která z ničeho nic přilítla. "Když ti připadám až tak špatně tak se zbal a vypadni!" Řekla má matka bez emocí a ukázala na můj pokoj. V tu chvíli jsem nedokázal normálně uvažovat, otočil jsem se a vyběhl z hlavních dveří, utíkal jsem tak dlouho dokud mi nedošli síly. Udejchaně jsem se zastavil a ve svitu pouliční lampi a oddechoval. V hlavě se mi honila jedna myšlenka za druhou. Z přemýšlení mě vytrhl známí hlas. "Jsi v pořádku? Co se stalo?" Byl to Sajmon. Otočil jsem se na něj a s úlevou mu skočil okolo krku. "Co tu děláš?" Překvapil mě. "Neodpovídal jsi mi na zprávy a tak jsem měl strach jestli jsi v pořádku?!" Začal se mnou cloumat. "Mluv se mnou sakra" začal mě prosit se slzami v očích. "Jo jsem v pořádku, ale pohádal jsem se s mámou a to tak že mě nechce v baráku." Díval jsem se na zem když jsem mu vyprávěl o mé situaci. "Tak půjdeme k tobě a zabalíme ti nějaké věci. Psal jsem ti přeci že mám řešení." Pousmál se Sajmon. Šli jsme tedy k mému domu a já se bál že až máma uvidí Sajmona že bude ještě větší zle. Vešel jsem dovnitř a ona na mě už čekala. "Kde jsi byl?? Byl jsi pryč přes dvě hodiny!!" Řekla přísně. "Vždyť mě tu stejně nechceš takže v čem je problém?" Zeptal jsem se z dostatečné vzdálenosti aby mi zase jednu nevrazila. "Přišel jsem si jen pro věci. Odcházím se Sajmonem." Řekl jsem a prošel okolo ní. "Jak chceš." Řekla a šla do ložnice. Zabalil jsem si nejnutnější věci a spolu se Sajmonem jsme odešli na zastávku. "K tomu řešení. Pronajal jsem nám byt. Mám dost peněz na účtě aby jsme tam mohli pár měsíců zůstat. Pak si najdem nějakou práci a budeme platit nájem dál." Usmál se na mě. Jen jsem přikývl a chytil ho za ruku. Přijeli jsme na byt a já si šel vybalit. Sajmon už tu věci měl. "Co myslíš že se bude dít ve škole?" Podíval jsem se na něj s obavami ve tváři. "O to se nestarej, všechno jsem zařídil." Řekl klidne a dal mi pusu na tvář. Šli jsme spát.
O pár měsíců později skončil školní rok a byly před námi prázdniny. S matkou jsme se tak nějak usmířily, úplně dokonalé to nebylo ale zase jsme spolu začali mluvit. Se Sajmonem jsme si našli dobře placenou brigádu a dál bydleli v našem bytě. Ve škole se vědělo co se stalo a ze začátku to bylo těžší ale po pár týdnech to bylo všem už ukradený. Jsem za Sajmona rád ale znovu už bych to zažít nechtěl. Takže nakonec se vše tak nějak uklidnilo a mi se Sajmonem si užíváme každé chvíle spolu šťastní a ve zdraví.
