Nikdy bych jako pískle neřekla, že se jednou budu věnovat tomu, čemu se věnuji nyní. A ani okolí by to do mne, culíkaté kudrnaté tmavovlásky, co si žilo v imaginárním světě neřeklo. Všichni si mysleli, že se poezii bude věnovat moje sestra Zuzana, která svojí bujnou fantazii rozvíjela vyprávěním vymyšlených pohádek svému dvojčeti před spaním.
Jako malé jsme holky jsme si rády hrály na víly. Byly jsme vílami doma, byly jsme vílami ve školce. Místo klasických dětských her v kolektivu jsme byly jen my dvě a naše představy, ve kterých jsem byla já víla všeho mocného a Zuzanka víla knih neboli Vílí spisovatelka. Toužila psát do prázdných knížek své příběhy a učinit tak z nich opravdové knížky. Proto všichni tak soudili a říkali malému děvčátku se stejnou tváři a podobnou povahou: „Zuzanko, holčičko, ty budeš spisovatelka." Této věty jsem se já nikdy nedočkala.
Tu dětskou představivost jsme si zachovávaly i během raných let naší školní docházky, kdy nám dvěma nebylo nejlépe kvůli odstrkování jen za to, že na venek jsme působily starší než jsme skutečně byly. Pochopení, útěchu, porozumění, to nám dala jenom maminka, která jako jediná, kdo naší osamělost plně chápala. K poezii jsem stále netáhla, však netušila jsem, že se do pár let stane následující.
Psal se říjen 2017, teplý podzimní den, krátce po Tereziánském létu. Díky hraní v ochotnickém souboru jsem byla ve třídě více oblíbená a měla jsem pocit, že mi nic nechybí. Kolektiv mne bral a já byla opravdu šťastná. Nu dobře, nebyla jsem opravdu šťastná, ale trochu veselejší pohled na svět jsem měla. Proč jen trochu veselejší? V mém naivním dětském životě se před letními prázdninami toho roku objevila jedna zajímává bytost. Osoba, co mi dávala tolik inspirace a se kterou jsem si připadala fajn, ovšem trvalo to krátce. Osoba, jež mi na povrch ukazovala půvab dospívání a přitom mne svým šprýmem ze mne o dětství připravovala. Jakou úlevu jsem cítila, když jsem zaznamenala její odchod z té samé školy, kam jsem i já docházela a ještě budu docházet.
Seděla jsem na klouzačce před bytovým domem a svírala jsem v ruce růžový sešítek s kroužkovou vazbou a propisku. Během letního volna jsem si do něho řešila hádanky nalezené na internetu. Pokoušela jsem se vymyslet i ty nějaké vlastní, jenže zkuste si vymýšlet hádanky, pokud na ně znáte dopředu odpověď. To pak není pravá zábava. Promítala jsem si vzpomínku na záhadnou osobnost v mém osudu, od které jsem se chtěla už oprostit. Ne a ne. Nechci mít hlavu pomotanou, vždyť nemám ani patnáct let. Jak mám to unést? Budu k tomu potřebovat odvahu.
Vím, co je ta touha,
za tou stojí snaha.
Ale co je to odvaha?
Není v tom námaha?
Tohle byly moje úplně první verše, nad kterými jsem napsala slovo Odvaha. Jak se mému srdci ulevilo! Ten zlý pocit z bytosti nezmizel, však už méně jsem jí cítila ve svém srdci. Cítila jsem velikou sílu, osvobození a motivaci se básním věnovat i častěji. Co kdybych zkusila amatérskými verši popsat, jak se nám žije na této vesnici? A vlastně proč ne?, honilo se v mé dětské hlavičce. Popadla jsem zpět svojí propisku a začala jsem psát druhou báseň. Byla o tom, jaká je moje ves. Její jméno neprozradím, protože tuhle knihu Jaký máme nádherný les, že jsme výborní házenkáři, o tom, komu je náš kostel zasvěcen, že sice se netetuje ale máme tu za to nádherné holky. Krásné cerky, jak my říkáme na Valašsku. Dala jsem to přečíst paní učitelce, která naší třídu učila anglický jazyk a právě na výročí školy s námi zkoušela menší vystoupení. Ostatní děcka odešly, zůstaly jsem ve třídě, kde se učila angličtina, matematika a pracovní činnosti jen já, paní učitelka a samozřejmě moje dvojče. To skutečně málokdo chybělo, pokud se stalo něco osudového. Přečetla si mou báseň a prohlásila, že se jí líbí. S odstupem času dvou let dospívám k názoru, že se jí mohlo líbit moje nadšení pro věc, která byla v tomto kraji málo podporována.
,,Budeš to recitovat na dni výročí školy?" zeptala se mne paní učitelka.
,,Ne." odpověděla jsem jednoduše.
,,Jak to?" vyzvídala kantorka. ,,To by byla škoda, kdyby byla jen schována v šuplíku. Já myslím, že by to pan ředitel ocenil." Vyšly jsme my tři ze třídy a na schodišti jsme narazily na pana ředitele. S přátelským výrazem se zajímal, jak jde zkoušení mini představení.
,,Jde to, určitě to bude fajn." odpověděla jsem stručně. Jelikož byl pátek, chtěla jsem přirozeně odejít domů a také jsem nedávala naděje, že bych mohla recitovat na oslavě šedesátého výročí školy. Učitelka informovala svého nadřízeného o mé nové básni, ředitel si jí vyžádal a přečetl si jí. I on ocenil mojí snahu a dal mi víkend na rozmyšlenou. Nabídku na recitaci jsem přijala. Konečně jsem dostala šanci nějak zazářit a ukázat, co ve mne vlastně je, bylo by zbytečné jí nevyužít. Tento moment byl pro moje psací začátky velmi důležitý. Recitovala jsem, když se mi naskytla příležitost i jinde. Za své nadšení jsem se dočkala pochvaly. Rodiče byli na mne hrdí a od té doby jsem to byla já, kdo pravidelně slýchal: ,,Z tebe bude spisovatelka." Snažím se proto svou touhu naplnit.
