Nikdy jsem se nepovažovala jenom za básníka, což dokazuje i to, co jsem napsala v druhé paměti a to, že jsem se chtěla stát i scenáristkou a dramatičkou. Vždy jsem si musela najít další aktivitu. Ze začátku jsem byla básnířka a dramatička, momentálně se charakterizuji pouze jedním slovem, co vystihuje to, co dělám a co jsem dělala dříve- Spisovatelka. Básníkovy memoáry jsou tak nejen o básních, ale i o tom, co k nim předcházelo nebo co mi přinesly.
Verše básně Prokleté království mi přinesly další zlepšení v mé tvorbě. Psal se říjen 2019 a já se v té době kamarádila už šestým rokem s jednou svoji grafičkou. Také jsem často projevovala zájem o práci novináře nebo redaktorky časopisu, do které jsem se snadno nadchla a napadlo mne, že by naše škola mohla mít časopis. Oslovila jsem tedy svou grafičku a její dva spolužáky. Ti byli z mého nápadů nadšení, hned řekli: „Jó, já to beru. To bude paráda."
Úspěšně jsem si zajistila podporu pana ředitele.
„Já bych to podporoval." vyjádřil se na to. „Ta myšlenka není špatná, ale bude to ještě lepší, když vám s korekturou pomůže paní učitelka na český jazyk." Štěstí, že češtinu nás učí naše třídní., pomyslela jsem si. Dala jsem se proto pro psaní. Grafička dala mým textům vzhledovou stránku a já plná nadšení jsem jsem běžela za svou třídní učitelkou. Ta si během velké přestávky po druhé vyučovací hodině přečetla tu písemnost a pak si mne přivolala. Samozřejmě, že se mnou tam byla i má sestra, jelikož pokud se já zapojím do nějaké činnosti, ona jí automaticky koná se mnou. My dvě jsme byly odmalička sehraná dvojka a proto mojí myšlenku školního časopisu podporovala. Kromě psychické podpory však nedělala jakožto novinář nebo fotograf či grafik nic. Jednoduše řečeno- je to moje sestra, je to jasně hned, že časopis píše se mnou.
„Věřila jsem už na poprvé, že tvůj další megalomanský plán nevyjde jako když se rozpadne domeček z karet již jen z toho, s kým si ten sen uskutečňovala." vyjádřila se později k tomuto tématu Zuzka.
Třídní učitelka, u které jsem měla také zajištěnou podporu si nás vzala do knihovny, kde vyslovila svoje výtky a doporučení co se týče časopisu. A začala hned pěkné zostra. Jako první nám vyčetla název toho projektu- Student s tím, že děcka chodící na základní školu jsou přece žáci a ne studenti. Proto se časopis přejmenoval na Zvonění. Dále mne upozornila na nějaké gramatické chyby a pak přišel největší zlom. Časopis měl mít rubriku Chvilka poezie. Čtenáři, nesuďte mne, byl rok 2019. Tehdy jsem Wattpad znala jenom z videí od dvou youtuberů a ve svém vlastnictví jsem měla mobilní telefon starý čtyři roky a ten by tuhle aplikaci nedokázal stáhnout. Tohle byla cesta, jak se aspoň trochu zviditelnit.
„Iveto..." promlouvala ke mně učitelka, „báseň je dobrá ale jsou nutné jisté úpravy." Tahle věta změnila můj styl psaní neskutečně.
„Ten se stal díky prokletí pánem, stačilo by tam dát novým pánem. A žádný rytíř nepřichází, aby zbavil zemi toho prokletí. Tady je to prodloužení na místě." zněla její doporučení, při kterých ukazovala tužkou na ty úpravy na papíře. Ze začátku jsem cítila vztek za to, že si dovolila na moji třídenní práci něco napsat, na druhou stranu teď jsem za to vděčná. Jsem ráda za to, že se nakonec stalo to, co se stalo. Báseň upravená se obtiskla na oficiální verzi časopisu, který vyšel jenom jeden a to první. Všechno se to zkomplikovalo a mládež odmítala dále spolupracovat. Začalo to odchodem jednoho kluka, pak mne grafička požádala o zvolnění tempa z důvodu přípravy na talentové přijímací zkoušky a už jsem se nedočkávala takové podpory, což mělo za následek, že další díl časopisu Zvonění jednoduše nevyšel. Jeho výrobu jsem ukončila já, jakožto "šéfradktorka."
Nelituji však této zkušenosti a jsem ráda, že jsem to aspoň zkusila a přišla na další obor, jež studovat na střední a pokud budu šikovná i na vysoké. Docela to byla zábava hrát si na velkou šéfku, která se snaží působit autoritativně a přitom chce, aby jí ostatní vnímali jako kamarádku. Bylo mi ctí spolupracovat s tou grafičkou, bylo mi ctí poznat další redaktora a svého zástupce. Nerozešli jsme se sice v dobrém, ale já na něho v dobrém vzpomínám. Mrzí mne, že se stalo to, že jsem byla společně s ním ponížená, nicméně považuji to nyní za mladické žerty třetí strany, pokud on sám nebyl iniciátorem toho smutného. Já jsem se oklepala a jako Fénix vstala z popele slz, abych mohla bez strachu roztáhnout křídla a létat. Vždyť přece mladá jsem!
Tuto povídku bych chtěla zakončit poděkováním osobám, které mne v mém snů podporovali a drželi palce. Své rodině, svým přátelům, svým nepřátelům, že díky jejich křivdám jsem teď silnější a mám touhu po svobodě. Největší poděkování si pro tuto povídku zaslouží paní učitelka, která měla s námi dělat korekturu, že mne ať už chtě, či nechtě posunula v mojí tvorbě. Na závěr dovolím si dopsat pár slov pro ty, kteří mají pocit, že zažívají největší bolesti v životě. Nebojte se hledat řešení těch problémů, ale časem si uvědomíte, že pokud se trápite kvůli malichernosti, že jste ztratili zbytečně moc času. Všichni jsme jiní, ale máme tohle společného- umíme cítit, když nám někdo ublíží. Nečiňte proto takovým žertovníkům, vtipálkům, posměváčkům radost a vstaňte. Buďte s těmi, kteří vás miluji, oni vám budou dodávat sílu, jež jste nářkem ztratili a vy se stanete těmi Fénixy, co vstali z popela, těmi rybami, co uplavali z řeky žalu do moře štěstí, nebo těmi laněmi a jeleny, kteří utekli od tyranů vašeho srdce.
