Ráda bych popsala více svoje angažmá v ochotnickém souboru. Jeho název tady nebudu zveřejňovat už jen z toho důvodu, že název obsahuje jméno mé vesnice a tohle je okénko do mysli básníka, ne pohled do života na valašském venkově.
Hrát v divadle mne vždycky lákalo. Pochopitelně, když váš otec je vesnická celebrita a známý divadelní komediant. Dá se říct, že jsem v divadle vyrostla. Ochotníci začali zkoušet ruskou pohádku Mrazík a otec se mne a dvojčete zeptal, zda tam nechceme hrát. Byly nám pochopitelně nabídnuté menší role jako Jitřenka, pes Ťapka, kočka baby Jagy a děti utíkající před Ivanem proměnného na medvěda. Po asi týdenním uvažováním jsme kývly na roli dětiček, které utíkají, posmívají se Marfuše, obdivují Nastěnku jako nevěstu, prostě komparz, co řekne sem tam nějakou tu větičku. Nehrály jsme samy, společně s námi hrála trojice jiných sourozenců, s kterou jsme si porozuměly. Zkoušky probíhaly dvakrát týdně v domě kultury často ve večerních hodinách.
Byl zimní večer 6. ledna 2018. Jedenáctá hodina se tuším psala. Obvykle v tomhle čase již usínám, ovšem nemohla jsem. Sousedé přišli mně a sestře popřát k narozeninám, jež jsme na Tři krále slavily s jednodenním zpožděním. Chtěla jsem jen přijmout dárky a již odpočívat, ovšem přijali otcové pozvání ke štamprli slivovice. Seděla jsem v pokoji za psacím stolem a chvíli se věnovala svému čerstvě objevenému koníčku psaní poezie. Dostala jsem vyhubováno od táty, že nejsem společenská a že se před návštěvou zavírám. ,,Jako hostitelka by ses měla chovat příjemněji." pokáral mne. Přitom jsem už chtěla spát v klidu, ne poslouchat zpěv a hlasitý smích. Ale vše zlé je pro něco dobré. Tenhle večírek více zvýraznil jednu myšlenku, se kterou jsem si pohrávala asi týden. Nějak připomenout v té době mojí nejvíce oblíbenou historickou lovestory- k historii jsem inklinovala už jako ta víla s copánky ve vlasech o tom, kterak se slavný básník Johann Wolfgang von Goethe, autor Utrpení mladého Werthera a jiných děl seznámil a zamiloval do Ulriky von Levetzow. Tento příběh mám ráda i teď, ve svých dílech ho proto často zmiňuji. Mezi dvěma lidmi vládl věkový rozdíl padesáti pěti let. Zatímco baronesa Ulrika byla sedmnáctiletá dívka, Goethe byl už pán v letech, když jeho život psal sedmdesátou druhou kapitolu roků. Muž, co její matku Amélii nazýval Zářivou hvězdou a k Ulričené babičce cítil také něžný cit se zamiloval i do prvorozené dcery z rodu Levetzowů. Zajímavý milostný čtyřúhelník je můj současný názor k věci. Tehdy jsem však věděla jen jedno- starý pán miloval mladou dívku a pouze na této kostře jsem to chtěla poukázat. Další informace jsem se dozvídala za pochodu a největší zdroj pro mne byla legenda Loučení Ulriky namluvená Jiřím Lábusem pro výstavu EXPO 2016.
Do svého tabletu jsem si napsala ve vyhledávači tyto dvě osobnosti, abych si potvrdila, zda je Ulrika chápaná jako Goethova múza, či je to fáma. Byla to pravda. Sestra byla se mnou v pokoji a ve sluchátkách poslouchala hudbu. Tancovala si po našem pokoji. Napíšu divadelní hru!, vykřikla jsem v duchu. Od mé drahé tety jsem dostala k narozeninám další sešit. Byla to prázdná knížka s tvrdou vazbou zdobená obrázkem kočiček. Napadlo mne, že bych do něho mohla psát právě scénář ke hře. Své myšlenky jsem vyslovila nahlas.
,,Zuzko. Zuzko." promlouvala jsem na ní středním tónem hlasu. Dvojče mne však neslyšelo. ,,Hergot, Zuzano!" zvýšila jsem na ní svůj hlas a bouchla do své postele nahoře. Spaly jsme totiž na palandě. To na děvče v transu zabralo a ona si své černé klapky sundala.
,,Co je?" zeptala se buransky.
,,Podej mi prosím propisku a sešit od tety." vyžádala jsem si. Dvojče překvapeně vykulilo oči, protože mělo za to, že chci psát další báseň. Na to jsem v té době používala bílý zápisník zdobený fotografiemi levandule, to byl dárek k Vánocům právě od sestry. Nebo takhle, koupila ho mamka, sestra mi to dala společně s ošetřující tyčinkou na pysky pod stromečkem ve škole. Také jsem jí věnovala sešit a balzám na rty.
,,Ty budeš využívat sešit ode mne k jiným účelům?" vyzvídala, když mi nový deník podávala.
,,Ne, verše do něho budu psát, ale chci psát i něco jiného, než poezii. To jiné s básněmi chci kombinovat." řekla jsem něco v tomhle smyslu. Propiskou jsem začala psát následující slova:
Úvod
(Sluha sedí na židli, drží sklenku vína a povídá)
Sluha Josef: Dobrý večer, Josef, těší mne. Pracoval jsem jako sluha v zámku v Třebívlicích u křehké paní Ulriky von Levetzow. A co má moje paní společného se třemi velikány? To byste se divili. No, rád vám přečtu tento příběh. (Sluha Josef si položí víno na stolek a vezme si do ruky knihu s názvem Loučení mé paní. Začíná číst...)
Sluha Josef: Psal se 12. listopad 1899. Ulrika von Levetzow v ložnici v zámku v Třebívlicích vstala v šest hodin ráno...
Hned jsem začala psát další pasáže. Protože byly kratinké, jako tato ukázka, prodlužovala jsem je básněmi. Napsala jsem jich asi deset.
Ulrika:Nad letním dnem se zapadající slunce sklání,
A studený vítr mi fouká do vlasů.
Ač nebrečím si do svých dlaní,
Já hledám si spásu. (Přijde Goethe a říká...) Goethe: Kráčím si parkem a jednu otázku mám,
Zda jí mám milovat.
Já ji o ruku požádám,
Jsem ochotný se s odmítnutím vyrovnat.
Báseň Nad letním dnem doplněná pocity a konání dvou hlavních protagonistů. Tohle jsem ještě s několika pasážemi dohromady sepsané asi za měsíc jsem chtěla hrát v divadle u nás na vesnici. A jelikož jsem byla dítě, velmi nadšené i když do ne moc kvalitní práce- schválně posuďte z ukázky, plánovala jsem si, jak to budeme hrát po celé Česku a v pár městech na Slovensku. Obsazení bylo takové- Já v roli Ulriky, Zuzanka v roli komorné a Ulričiné matky, maminka holky o dva roky starší než já, co mne také podporovala v kariéře básníka a scénáristy ve velkých uvozovkách jako doprovod císařovny, sestřenice právě jako císařovně a ještě jsem jí připsala roli Smrt a mladý soused jako Beethoven a člověk, co Ulrice oznámí Johannovu smrt. Kde byl Goethe? A sluha? A Casanova v představách devadesáti pětileté Ulriky, co četla si jeho biografii? Na ty jsme pány nesehnaly. Plánovaly jsme udělat konkurz, jenomže, kdo by na něj z naší dědinky přišel? U nás se pánové dělí do dvou skupin- burani a výjimky. Výjimky jsem bohužel poznala až dva roky po této události, proto jsem mužské představitelé nemohla najít. Chtěla jsem si to i přesto prosadit, ale maminka a dvojče mi to naštěstí rozmluvily. Teď, jakožto osoba tvořící zde, na Wattpad a také píšící do Básníčkárií (sešitů na básně) jsem za to ráda, že se mi to nepodařilo dostat na scénu vesnického divadla. Ač jsem si tehdy namlouvala: ,,To bude trhák!", vím teď jiné. Jak bych řekla svými slovy: ,,Na tohle by nešli lidé ani piclí." Piclý člověk je u nás opilý člověk. Jako čerstvě náctileté a zasněné děvčátko mne to mrzelo, ale žila jsem díky vizi, jež mi do mysli štěpovala Zuzanka: ,,Za devět let, až budeme mít po maturitě to uděláme a teprve potom to bude jízda."
Po necelém roce, kdy jsem si zjistila více informací z jiných úhlů jsem se podívala do scénáře v papírové formě a to byl zážitek. Byla jsem udivená z toho, že dvacetistránkový scénář obsahoval méně textu, než jedna průměrná kapitola jednoho z mých příběhů. A ta kvalita! Opravdu mne mrzí, že jsem tam nenapsala více postav a to konkrétně Ulričiny sestry Bertu a Amálii, mrzí mne, že jsem nezmínila jejich matku víckrát, opravdu by si zasloužila více prostoru, protože by některým divákům nebyla zas tak nesympatická, jak mi byla po prvním přečtení jednoho historického článku. Měli by pro ní pochopení a navíc, paní Amélie měla Ulriku jako mladá, takže na divadelních prknech by jí hrála krásná žena. Mohla bych tam dát ještě velkovévodu výmarského, velmi důležitého pro Goetheho dvoření mladé Levetzow. A zmínky o Beethovenovi a Casanovy bych radši nechala jako historku a nedělala bych z nich samostatné postavy, když ten příběh nemají nějak ovlivnit.
Pokud bych opět napsala hru na toto téma, určitě by se dočkala několika změn. Minimálně, co se básní týče. Už nekoketuji s myšlenkou, že bych to zpracovala jako scénář ke hře, spíše mne láká to napsat jako historicko-romantický román. Nevím však, kdy to takhle napíšu a zatím se cítím na to pouze upozorňovat ve pár odstavcích, než v několika stránkách. Hodněkrát tento krásný a zároveň tajemný příběh zmíním.
