Byl zimní den, myslím si, že středa, měla jsem distanční výuku tento školní rok už třetím měsícem. Nechtěla jsem dopustit, abych kvůli sociální izolaci od ostatních byla psychicky v nepořádku a stala se obézní. Hodně jsem proto po domácí přípravě na další vyučování chodila na procházky. Někdy s doprovodem sestry, někdy s doprovodem mámy, jindy jsem absolvovala osamělý útěk od elektroniky. Šla jsem si svou běžnou trasou, která vedla i ke škole. Už ani nevím, jak ta budova vypadá uvnitř., zažertovala jsem v duchu. Sněhová peřinka zakrývala trávu a ta ledová cesty a rybníky. Ve sněhu nalezla jsem něco, co bych vůbec nečekala, že najdu venku- hrací kartu pikové sedmičky černé barvy. Protože karty pocházely z dětského balíku, což jsem poznala ze zadní strany, napadlo mne, že by mohlo nějaké dítko navštěvující školní družinu si jí vytratit. Těch karet je víc!, všimla jsem si opodál. Rychle jsem posbírala dalších asi pět karet a vydala se do té školy. V tom čase byly první a druhé třídy ještě otevřené a proto jsem se odhodlala těch pár kartiček hledat. Protože do budovy bylo zakázáno chodit bez pokrývky nosu a úst ve formě roušky, kterou jsem zrovna u sebe neměla, v rychlosti jsem nos a pusu zakryla kouskem svojí zimní bundy. Vešla jsem dovnitř, cupitala jsem po schodech směrem ke sborovně. Zaklepala jsem na dveře té místnosti. Otevřela mi učitelka učící na prvním stupni anglický jazyk a na druhém stupni pracovní činnosti s finanční gramotností. V její tváři jsem jí zahlédla potěšení, že mne vidí, asi si myslela, že mám jiný důvod k návštěvě školy v době karantény. Nechtěla jsem se dále zdržovat jednak kvůli respirátoru, za druhé neměla jsem náladu na rozhovor s tou kantorkou.
,,Dobrý den." pozdravila jsem slušně. Učitelka pokývla hlavou a řekla mi: ,,Ahoj, Iveto. Co potřebuješ?"
,,Paní učitelko, já nic, momentálně nepotřebuju. Šla jsem se jenom projít po okolí a na mostě u školní budovy jsem našla tyto hrací karty. Přinesla jsem je sem, protože možná je nějaké děcko z druhé nebo první třídy je mohlo ztratit." řekla jsem na to a ukázala na ty karty. V jejich očích se potěšení změnilo na odpor. Nevěřila tomu, že by nějaké dítě mohlo nosit do školy karty. Odmítala mé tvrzení, že by si to mohlo dítě omylem nebo účelově vzít z družiny či si je vzalo z domova a vytratilo je. Teprve, když si povšimla zadní strany usoudila, že by má verze mohla mít něco do sebe.
,,Předej to na vrátnici." řekla něco v tom smyslu. Poděkovala jsem, zavřela dveře a šla těch šest karet dát tam, kde mi bylo řečeno. Pokud si myslíte, že jsem šla k nějakému okénku, mýlíte se. Místo, kde sedí vrátný, v případě naší školy vrátná byl obyčejný stůl a obyčejná židle ve vestibulu. Na ten stůl jsem ty karty dala a odešla ze školy. Nešla jsem hned domů, vydala jsem se na kopec blízko cyklostezky, ale daleko jsem nedošla z toho důvodu, že po cestě to klouzalo. U cedule jsem to otočila a vydala jsem se domů.
Cestou jsem vzpomínala na ten zážitek s hracími kartami, převážně jsem si myslila na první, pikovou sedmu. Je známý fakt ten, že sedmička je šťastné číslo a v hlavě se mi zrodil nápad. V té době jsem byla docela spokojená, v distanční výuce se mi poměrně dařilo, obhájila jsem si známky z čtvrtletí. Ke štěstí mi chybělo opravdu málo, nějaká ta jiskra. Potřebovala jsem pocit, že mi někdo rozumí a někoho, kdo by si se mnou popovídal o všem různém. I přesto jsem si dokázala docela dobře představit ten pocit, že by mne piková sedmička dokázala někam dovést a právě proto jsem sepsala tu báseň.
Dopsala jsem jí za jeden večer. Byl pátek, rozdávalo se vysvědčení. No, rozdávalo, ono to probíhalo za divných okolností, protože onlajny. Vyučování probíhalo klasickým nudným tempem, jediný rozdíl byl ten, že jsem místo klasických legín nebo tepláků a trička volala s elegantním černým rolákem a svetříkem na sobě. K vysvědčení měli rodiče možnost dostat se přes hesla do Dm softwaru. Opakuji a zdůrazňuji- možnost vidět známky na pololetí měli rodiče, ne žáci. Vstávaly jsme s dvojčátkem ve chvíli, kdy taťka odcházel do práce. Chtěl nám totiž vytisknout a protože si myslel, že jsme vysvědčení už viděly, řekl nám, ať mu ho pošleme na mail. To jsme odmítly s tím, že hesla k vysvědčení má mamka, i tak otec zvládl se k tomu dostat. Zuzka a já jsme poobědvaly. Okolo druhé hodiny jsem se vydala na další zimní procházku, došla jsem dále, než ve středu.
Kousek od bytovky, kde bydlí moje babička se nacházel další kopec vedoucí do lesa. V letech předškolní docházky jsem ten les znala pod názvem Hrabčí. Já nešla jsem přímo do toho lesa, před ním jsem to otočila a vydala se z kopce zpátky. A jako by to chtěl osud, nebo náhoda, potkala jsem na jednoho kluka, asi o tři roky starší než já. Znali jsme se základní školy, z kama si mne pamatoval jako malou holčičku, jak říkal. Slušně jsem ho pozdravila a zeptala se, jak jde online vyučování.
„Upřímně, radši bych se vrátil do školy, ale ta situace je taková, že já ani nevím, co bude zítra." byl jeho názor na karanténu.
„Já už jsem si na to zvykla, ale učivo lépe chápu ve škole." odvětila jsem mu má to. Chvíli jsme si zapovídali, já mu povídala o své sbírce čokoládových obalů, na což mi on odvětil, že on také dříve si sbíral různé obaly z míst. Dále mi řekl, že ho za dva měsíce čekají učňovské závěrečné zkoušky, tak jsem mu vyjádřila podporu. Pár kroků jsme došli dál od místa shledání, když přišel kamarád mládence, též jsem se s ním znala, ale o poznání méně, než s prvním hochem. K pánům jsem se přidala a společně absolvovali krásnou procházku, při které jsme si fajnově popovídali o různých věcech. Střední škole, základní škole, sociálních sítí, bylo to hrozně prima. Kluci byli tak hodní, že mne doprovodili domů. Endorfiny, hormony štěstí mnou vládly neuvěřitelně. Cítila jsem, že ke mně karta štěstí přiletěla.
