Loňská dovolená, neboli dovolená v roce 2020, pokud by se vám toto dílo dostalo k očím později byla jedna z nejkrásnějších, protože jsme byli v mém vysněném městě. Pokud jste četli moje knížky, píšete si se mnou, nebo mne znáte osobně, víte, jaké město je to. Ano, je to lázeňské město Mariánské Lázně, velmi oblíbené pro své prameny a pro svůj půvab, jenž pamatuje návštěvy významných Rusů, Rakušanů a Němců. Já si to město zamilovala na základě legendy, o které jsem vyprávěla v první vzpomínce a to o tom, jak se už starý básník Goethe, co byl pamětníkem několika let zamiloval do něžné dívenky Ulriky. Přesně tam se to stalo.
Nebyli jsme samozřejmě jenom v Mariánských Lázních, navštívili jsme také lázně Františkovy, malé město Bečov, Loket a Kynžvart. Ze kynžvartského sídla kancléře Metternicha vznikla legendární fotografie, kde stojím u řecké básnířky Sapfó. Jen z tohoto snímku jde přímo cítit to, že mne to táhne k historii, mytologii a poezii zároveň. Dvojčátko bylo vyfoceno u sochy Anděla, protože milovala a stále miluje ta okřídlená stvoření. Z Lokti zase vznikl snímek mne u busty Goetheho, jelikož hrad měl expozici jeho sbírku minerálů a s tou sbírkou tam pochopitelně byly i jeho obrazy a jeho busta. Otec věděl pochopitelně, že se o něho nějaký ten rok zajímám a proto fotka se slavným básníkem s dívkou, co touží být k němu v budoucnosti přirovnána byla na místě.
V tom čase jsem úspěšně pokračovala ve sbírce čokoládových obalů a měla jsem velkou radost z toho, čím jsem svou sbírku rozšířila. V Marienbadu a při výletech jinam jsem hodně psala svůj příběh Báseň pro Julii, tehdy jeden z nejúspěšnějších příběhů a také psala i básně do svého Básničkária, takhle já říkám sešitu na básně. Dovolená má znamenat odpočinek a nabrání nových sil. Z Mariánek jsem se vracela velmi obohacená, ovšem tam jsem si prostě nedokázala uvolnit z "pracovního tempa". Pořádné uvolnění jsem si nakázala až v Praze, kde jsme si udělali třídenní zastávku při návratu. Dostali jsme totiž pozvání od otcové sestřenice, původem z jižního Slovenska, ale už několik let žijící v hlavním městě Česka na setkání. Zajistili jsme si ubytování a vyrazili jsme. Rozdíl mezi pražským ubytováním a marienbadským byl kromě místa i v přístupu a v podobě. Zatímco Marienbad nám nabízel apartmán se snídaní v ceně ve vile, ze které cítíte to, že ten podnik je jako velká rodina, Praha byla luxusní. Hotel v hlavním městě měl wellness, který jsme samozřejmě mohli využívat. Obě ubytování mělo něco do sebe, Marienbad to, že apartmán byl v klidné čtvrti a blízko k životu v centru zároveň a laskavý personál. Praha měla zase větší jídelnu, bohatší nabídku v ubytování a také velmi milý personál.
První den, co jsme přijeli tam otec oslovil své známé, manželský pár, oběma bych řekla věk padesát plus mínus pár let. Zpočátku jsem byla protivná, před tím, než jsme se s nimi potkali, ale pohled na dva sympatické lidi mi zpříjemnil společně s dalšími faktory den. Těmi faktory myslím uvědomění, že mám radost z toho, že v tom městě jsem podruhé za život. Prvně jsem Prahu navštívila jako budoucí čtvrťačka s dvojčetem a babičkou, manželkou mého dědy. Bylo pro mne kouzelné prohlížet si a kráčet těmi místy, které jsem měla do toho dne v mlze mých dětských vzpomínek. S těmi lidmi jsme společně vyrazili na projížďku lodí po řece Vltavě. Na lodi jsem si objednávala vodu a džus. Ty nápoje jsem si mixovala a ten mix jsem si nalévala do skleničky. Nechutná mi totiž samostatný džus, protože mi připadá příliš sladký, proto jsem si to míchala. Paní to nazvala jako bazén a přiznala, že v restauracích si to objednává také. Na to jsem se pousmála, protože sice je to maličkost, ale ten pocit, že ředění džusu vodou má název a že se běžně používá i jako nápoj je prostě skvělý. Tedy aspoň pro mne. Do malého zápisníku s tvrdou vazbou zdobenou snímkem květin jsem začala psát verše právě o hlavním městě. Předtím však si otcova známá a její manžel, kteří seděli naproti mne si půjčili ten deníček aby si mohli přečíst první verše, co tam byly napsané. Když píši, co tam byly napsané, potvrzuji tím, že to nebyl můj jediný sešit. V pořadí byl už sedmý. Tou básní očíslovanou číslem jedna byla báseň V stínu. Vznikla během jednoho dne v předchozím měsíci, kdy jsem seděla za mobilem a absolvovala online výuku. Byla to ranní hodina matematiky, jedna z posledních v tom nešťastném školním roce. Byla jsem velmi šťastná z toho, že se blíží prázdniny, že skončí aspoň na chvíli to trápení a kažení očí a proto jsem zas tak nevnímala slova pana učitele a věnovala se psaní těch veršů. A tuhle báseň si manželský pár přečetl a zhodnotil jako pěknou. Samozřejmě, že mi to polichotilo, protože pochvala od někoho, kdo není z rodiny a kdo nemůže být zaujatý má velmi velkou váhu.
,,Doufám, že vydáš svou sbírku." vyslovila se tátova známá. ,,Já ti udělám ilustraci." nabídla mi. Pokývla jsem hlavou na její nabídkou s úctou. Pokud si dobře pamatuji, ukázala mi na mobilu své výtvory výtvarnické výtvory. Pokud bych hledala ilustrátora do své sbírky, je velká pravděpodobnost, že prvním člověkem bude ona, kterého na tvorbu obrázků do svých knih oslovím.
Po projížďce jsme je tuším doprovodili, pak jsme si prošli městem a vyrazili na večeři. Uznávám, že to byl velmi pěkný výlet a krásná projížďka, která mi byla velkou inspirací pro báseň Ukolébavka z Prahy.
