Poslední příběh z této série mých vzpomínek je o očištění, odpuštění a rozloučení se starou záležitostí. Každý člověk jistě potká během svého života mnoho lidí, kteří na něho zapůsobí nelibě. Já jsem potkala jich několik a nikdy bych si nemyslela, že budu mít odvahu o tom napsat více, než pár veršů nebo zmínku v maximální délce padesáti slov. Nicméně rozhodla jsem se, že tento příběh na rozloučenou, tak bude o loučení se starou křivdou.
Začalo to rok před tím, než jsem nalezla svůj talent. Tehdy jsem začala hodně brzy dospívat a to mělo za následek, že jsem se začala bouřit proti pořádkům své sestry a svých rodičů. Do očí mi padla parta mládenců výrazně starších než jsem byla já ve složení Vůdce a jeho beránci. Budu přezdívat tomu člověku Vůdce, protože byl velice oblíbený v kolektivu. Tím se oproti mne naprosto odlišoval a mne to přišlo fascinující. Dá se říct, že on byl mojí první láskou a později také múzou. Věnovala jsem mu ne jednu, ne dvě, ale několik básní. Divím se, že učitelé můj vztah s Vůdcem nějak neřešili a neříkali mi: ,,Nebav se s tak velkýma klukama."
Ten vztah, který on nazýval přátelství, já však s odstupem času tomu říkám uspokojení k žertům začal v lednu 2017, krátce po prvním pololetí. Moje dvojče ze zdravotních důvodů nebylo ve škole a já se rozhodla omluvit se mu za to, že jsme před ním utíkaly a jednou jsem ho urazila. Vůdce to vzal v pohodě a dokonce jsme si plácli rukou. V ten den jsem měla dokonce takovou drzost, že jsem si k němu a k skupině těch beránků. Jen si to zkuste představit- stůl, u kterého sedí osm lidí, samí chlapci v bílých, modrých a černých mikinách a na boku je děvče se sukní s vlasy vyčesanými do culíku. ,,Dalo mi to něco, že jsem si pak sedla s ním po druhé?" ptala jsem se sama sebe po těch letech. Moje sestra, sice hodná a milující bytost, ale velmi přísná až radikální feministka říká: ,,Ne, nedalo. Ty si s ním ani tu ruku podávat neměla. Ty sis s ním neměla ani přijít do kontaktu, moje zlatá." Uznávám, že zas tak moc bratříčkovat bych se s ním nemusela. Na druhou stranu, kdybych ho nepotkala, nedostala bych od života pořádnou facku a nezískala bych nějakou inspiraci.
Všechno bylo v pořádku, působili jsme na okolí jako prostí známí. Pochválil mne, když jsem začala hrát v ochotnickém souboru. To se ale změnilo, když naše mamka nechala ostříhat naše dlouhé kadeře na mikádo, což je veliká změna. Tenhle velký, ale malicherný detail proměnil toho postaršího kluka, s kterým jsem se dobrovolně bavila na někoho, kdo mne dokázal vytočit, naštvat, vyprovokovat a rozplakat. A za to mohly tyto dvě slova, která se několik let považují za ty nejkrásnější na světě: „Miluji tě." Možná si říkáte, jak může vyznání lásky naštvat nebo rozplakat, uvědomte si však, že tehdy jedenáctileté holce "lásku vyznával" ve velkých uvozovkách patnáctiletý hoch. Stala jsem se tedy obětí žertů na svojí osobu. Nejhorší na tom bylo to, že ty žerty nebyly konané pouze Vůdcem. Velmi se do toho angažoval jeho kamarád, kterému jsme daly s dvojčetem přezdívku Rampelník pro jeho malou výšku a barvu vlasů. Šla jsem si jednou pro pití. Skleničky s nápoji byly shodou okolností před stolem, kde Rampelník a Vůdce seděli.
„Zdar." promlouval on na mne. Neměla jsem náladu na rozhovory, nechtěla jsem se s ním vůbec mluvit, proto jsem ho ignorovala.
„Zdar, cerenko." pokusil se znova mne oslovit. Stále jsem nereagovala na jeho slova a nalila jsem si vodu. Vložil se do toho Rampelník se slovy: ,,To nepozdravíš svého kluka?" Malou dívenku to tak vytočilo, že se na pány otočila a několik vteřin na ně koukala. Z výrazu by mi každý přečetl nechápavost a vyděšení. Vůdce nikdy mým chlapcem nebyl, nikdy náš vztah nebyl partnerský už jen z toho důvodu, že bych neměla podporu v takovémhle poměru.
,,Ty vole, ona neumí pozdravit? Proč nemluví?" naklonil se malý chlapec k výrazně vyššímu mládenci. S vykulenýma očima odešla jsem do nich, rychle pojedla jídlo a utekla domů. Takhle to šlo až do konce školního roku. Pořád si hledal důvod, jak mne vytočit do běla a rozplakat. Nejlépe hned najednou. Teď ze mne mluví ješitnost, tak to uvedu na pravou míru. Už tehdy jsem projevovala svojí svéráznost a jemu to dalo důvod mne provokovat. Někdy jsem si za to mohla fakt sama a on se chtěl pobavit. Jeho chování to však neomlouvá.
Když odešel ze školy studovat výš, cítila jsem velkou úlevu, že toho provokatéra už neuvidím. Jenomže jeho přítomnost mi scházela, teprve později jsem si uvědomila, že jsem ho měla docela ráda i přes jeho povahu. Jakmile jsem ho někde spatřila, to byl konec, vážení. Byla jsem z toho velmi rozrušená, byť jsem ho vídala málokdy. Vůdce si o mne jistě myslel, že mi fakt přeskočilo. Tak to trvalo u mne asi rok, když jsem si uvědomila, že trápení a žal není vhodný pro mé duševní zdraví, ale také velmi otravuje moje okolí. Došlo mi, že on je sice nevyspělý, ale není zlý. Osobně si myslím, kdyby mi chtěl doopravdy ublížit, kdyby mu nešlo jenom o tu srandu ze mne, ještě by si vychutnával moje slzy a křik, ne aby od toho odešel a ignoroval by to. Nechtěla jsem se uzavírat do sebe, navíc já nedokážu žít s nenávistí ve svém srdci celý život a tak jsem se s ním v létě 2019 udobřila pozdravením z vlastní vůle. Bylo to těžké, třepaly se mi kolena, když jsem s ním mluvila po několika měsících útěků a ignorace, ale šlo to. Konverzace navíc nebyla zas tak dlouhá, takže pohoda. Vztah sice nebyl jako před tím trapným humorem, ale rozhodně lepší, než v předchozím roce.
Jakmile jsme se od sebe více odloučili, už jsme se nevídali dvakrát do roka, ale byl zázrak, že jsme na sebe jenom mávli. Přemýšlela jsem nad tím, že proč mne inspiroval a proč jsem ho měla ráda. To se změnilo na to, že ho snáším a toleruji. Velmi jsem nad tím přemýšlela ve škole, to už vládlo období klidu, neboli konce školního roku. Své myšlenky jsem umocnila do svého sešítku s lamou, který jsem dostala od dvojčátka při hodině hudební výchovy, kdy jsme si mohli vybírat písničky na přání. Vyberu si svou píseň, konkrétně Cartouche od Blackmories night, kromě ní poslouchala i písně, co si vybrali spolužáci a začínala jsem psát.
Jezdíš na motorce, jako ďábel se okolím proháníš,
jako kdyby ten stroj koněm byl.
I když na prince si hrát snažíš,
nikdy jsi tak nepůsobil.
Báseň, která nakonec dostala jméno Nejsi princ je věnovaná právě Vůdci. Rozloučila jsem se se tak se svými špatnými i dobrými vzpomínkami na něho.
Touhle povídkou se loučím s touhle knihou, ve které jsem zachytila krásné, tajemné a hlavně důležité okamžiky pro mé básně. Doufám, že by vám mohla přinést nějakou inspiraci a že vám bylo nahlédnout do duše básníka. Sepíšu někdy další vzpomínky? Možná ano, možná ne. Bylo to moc zajímavé i pro mne.
KONEC BÁSNÍKOVÝCH MEMOÁRŮ
