Kalendář svou stranou ukazoval červenec 2019. Vládlo horké počasí kombinované s příjemným větrem. Rodina Kollárů ve složení matka, otec a dvě dcerky zamilované do historie se rozhodla vydat na velký výlet za účelem navštívit dva slovenské hrady- Čachtice a Beckov. Dívkám tento výlet udělal radost jednak pro jejich dobré znalosti a také proto, že mezi oblíbené písničky patřila skupina Peha, tehdy ještě s nimi zpívala zpěvačka, co se vydala na sólovou kariéru. Právě tato skupina nahrála skladbu Muoj bože pro film Báthory. Teď, pokud jste toho filmu nebo fanoušci záhad, jste jistě zpozorněli. Báthory je nepřechýlené příjmení hraběnky Alžběty Báthoryové, v maďarštině Erzsébet Báthory, velmi známou pro její zálibu v koupání se v krvi mladých panen, údajně pro zachování mladí a krásy. Proto, že své vraždy konala právě na Čachticích se pro ní vžila přezdívka Čachtická paní. Slováci a Maďaři jí říkají Báthoryčka. Právě její osobnost spojená s tajemnem Čachtického hradu přilákala mladé slečny a jejich rodiče sem.
Kráčela jsem s matkou směrem k zřícenému hradu a neustále dokola jsem jí vyprávěla fakt, co se dozvěděla ze stejnojmenného francouzského filmu.
,,Věděla si, že Alžběta Báthoryová byla tak bohatá, že své peníze půjčovala uherskému králi?"
,,Nepovídej." odvětila překvapeně maminka. Dále jsme konverzovaly jako matka s dcerou. Nebo jsem říkala další historické fakta, či jsem jí odpovídala na otázku, na kterou neznala mamča odpověď? Tohle bohužel mám v mlze a na tohle si asi odpovědět nedokážu. Ovšem jedna věc se mi do paměti vryla. Mně a matku zastavil postarší chlapík v šortkách s otázkou: ,,Zajímá vás pravda o Alžbětě Báthoryové?" vyslovenou ve slověnštině. Ze zvědavosti jsme zastavily a rozhodly se poslechnout, co bude dále říkat. To bude asi nějaký fanda historie Čachtic a turista v jedné osobě., pomyslela jsem si z jeho oblečení a chování. Představil se nám jako autor historických knih o hraběnce z Čachtic, jejíž život studuje několik let. Asi pět spisků nám i ukázal, se zájmem jsem na ně hleděla. Pár minut nám ten pán povídal o tom, že nesouhlasí s teorií, že Báthory nebyla vražedkyně, že i jejich děti projevovaly známky různých psychických problémů. Po besedě jsme poděkovaly a spěchaly za dvojčetem a otcem.
,,Co vám říkal ten cápek?" zašeptala Zuzanka mi do ucha.
,,Seznámil nás s jeho názorem na Báthoryčku. Je to spisovatel." odpověděla jsem neutrálně. Slovenský chlapík na mne zapůsobil jako člověk, z kterého dojem na vás zapůsobí až za pár chvil.
,,Spisovatel?" podivila se Zuzanka žijící ve stereotypech. ,,Který spisovatel by se dobrovolně propagoval takhle? Nebýt těch knih, spletla bych s turistou. Ale stejně si myslím, že to bude nějaký podvodník."
,,Hm." ukončila jsem konverzaci na toto téma vzdychem. Po neúspěšném pokusu o drama jsem zůstávala jen u poezie. I tehdy jsem pro psaní dýchala, ale nepovažovala jsem se za někoho, kdo by se tím chtěl žít. Tehdy jsem svou mysl kolébala v představě, že přece budu herečka a toť podstatné.
Zaplatili jsme eury vstup a mohli jsme kráčet místy. Uviděli jsme mučírnu, kde Erszébet mučila dívky pro svojí úlevu. Nejvíce mne zaujala část, z které byl výhled do nádherné přírody. Tady jsem si připadala jako víla- svobodná a zároveň vězněná. Vytáhla jsem ze svého batohu svůj malý sešitek a růžovou propisku s nápisem Croatia, která mi připomínala nedávnou návštěvu Chorvatska a do památníčku starý dva roky, ale plně využívaný až tehdy jsem napsala:
Jsem vězněná ve starém a zříceném hradu,
kde se mi zdává zlý sen.
Že je ze mne hraběnka, jež si prožila několik vzestupů a pádů,
a pro své potěšení vraždila dívky každý den.
Zajímavé. Tady mne múza samozřejmě políbila., připustila jsem. Klidně bych se tam posadila a pokračovala ve psaní, ovšem volání sestry k odchodu mne vyrušilo.
Na jídlo jsme si zašli do restaurace blízko. Během čekání na brokolicové lasagne jsem opět otevřela malý deníček a pokračovala v dopisovaní svých veršů o Báthoryčce. Během toho si otec ve vyhledávači jméno spisovatele, který nás oslovil. Také měl podezření, že se jedná o podvodníka, ovšem z pohledu na fotografie se jeho tvrzení vyvrátilo.
,,Koupíme si vzdělávací literaturu?" zažertoval.
,,Uvidíme." odpověděla Zuzana stručně. ,,Stejně nechápu, jaký spisovatel se propaguje takovýmto způsobem." dodala znechuceně. Kdybych tehdy tuhle situaci zažila, odpověděla bych: ,,Já bych také jezdila na místa, o kterých by psala." Byla jsem ale zaměstnaná psaním svých nových veršů.
Po obědě jsme vyrazili na Beckov, který měl více nabídnout. Hrad měl větší přístup dovnitř a kolem něho také něco na pohled. Venku bylo hodně zvířat, jehňátek a dravců, orel, sokol a několik roztomilých soviček. Mé zelenomodré oči zvýrazněné kaštanově hnědými řasy však zaujal pohled na něco jiné- na mladé hezké kováře, co před kukadly dělaly růže, které nabízely k prodeji, podkovy a další zajímavé věci.
Můžeš si koupit něco od kováře na památku., hlásila ve slovenštině kovová cedulku.
„Je to jako vidět kováře,
jak z kovu nebo tvoří." zašeptala jsem si své myšlenky pro sebe. Zuzanka si všimla mého zájmu o tu aktivitu všimla, avšak měla za to, že se koukám po nich než po jejich výrobcích. Nelíbil se jí můj údajný a pro ní brzký zájem o chlapce, proto zakročila.
„Další nápad na báseň máš, sestřičko?" odvedlo mne dvojče od mladých mládenců.
„Ano, mám další námět." nepopřela jsem.
V automobilu během cesty domů jsem dokončila verše básně Hraběnka a začala sloku o kovářích. Cítila jsem velikou naději, že tento výlet nebyl první ani poslední, který mne bude inspirovat. Kovářům jsem tedy věnovala první sloku a další jsem napsala o básnících, malířích, snílcích a malých dětech. Nad těmi slokami napsala jsem slovo Naděje. V ten krásný červencový den vznikly tedy dvě básně rozdílných charakterů. První byla o krvavé dámě, druhá o naději.
