Předtím, než se stalo setkání se spisovatelem a kováři jsme pár týdnů dozadu si užívali krásu Chorvatska. Vyrazili jsme na ostrov Istria, kde jsme si se vší skromností takzvaně vyhodili z kopýtka. Kromě koupaček u moře a vtipných situací- ku příkladu náš výlet na šlapadlech znamenala dovolená i dlouhé večerní procházky. Ty byly ze všeho nejlepší, protože večer můj mozek vzpomíná na krásy prožitého dne a mé srdce touží to zažít zase. A ty nejkrásnější vzpomínky se mi hromadily při procházkách.
Po výletu na vypůjčené šlapadlo jsme si rozhodli takzvaně hodit na pláži totální chill, jak říká moje sestra Zuzanka. Taťka skočil do místního baru pro sladoled, což je chorvatské pojmenovaní pro zmrzlinu, my s maminkou jsme se chvíli vyhřívaly na slunci a dýchaly léčivý mořský vzduch. Mamča si četla ženský časopis, Zuzanka se koukala okolo a já psala novou báseň, kterou později pojmenovala jsem jako Tajemství moře. Inspirací mi byla aktivita, ke které jsme se sestrou potřebovaly jen dvoje potápěcí brýle, jedny jako miska, druhá jako hledací okuláry- hledání mušlí. Ne, že by nám vadilo pozdrav od moře sbírat po pláži, ale mušliček po pláži bylo skutečně málo. A protože jsme obě průbojné, menší dobrodružství ve vodě bylo pro nás mnohem zábavnější. Z každé nalezené mušle a z každého jiného tajemství, například mořského koníka či jiného tvora jsme měly velikou radost.
Dál od nás se nacházela atrakce zvaná banán. Bylo to vozidlo ve tvaru banánu, na které se mohlo posadit šest lidí, ke kterému byl přivázán motorový člun s plavčíkem, jenž je po vodě vezl. Jedna jízda stála tuším deset kuna, ovšem nevím, zda to bylo za osobu, nebo že to platilo i pro více lidí.
,,Nechcete jít na ten banán, holky?" zajímala se maminka.
,,Ne, proč?" odpověděly jsme sborově. ,,Před chvíli jsme byli na šlapadlech a ještě tři dny tu pobudeme, nebudeme utrácet další peníze. Na cestu budou potřeba více." V ten moment nám taťka přinesl chorvatskou zmrzlinu na špejli, nanuk, ledňák značky King. Cenou, kvalitou a příchutěmi mi připomínala mojí oblíbenou zmrzlinu, co se prodává i u nás. Sice jeden King stál dvacet kuna, ale rodičům to nevadilo. Ledňák to byl výborný a také nebylo to poprvé, co jsme si v Chorvatsku dávali. Sázeli jsme na klasiku.
,,Jestli chcete jít na ten banán, můžete." řekl taťka, který si schovával peněženku.
,,Když já nevím." řekla jsem nejistě. Nelákalo mne to ne kvůli ceně, ale kvůli strachu, že bych mohla spadnout. Ačkoliv jsem velká aktivistka toho, že člověk musí občas vystoupit ze své komfortní zóny, tohle mi nepřišlo jako správné. Nemám nic proti někomu, kdo se tím nechal dobrovolně vozit, vůbec ne. Jen tady říkám, že mne to neláká. Tehdy jsem v tom neměla jasno. Zuzanka v tom měla rozhodnější postoj.
,,Ne, my si budeme lovit mušle." odpověděla. Sebrala okuláry na pohled do moře a brýle jako misku.
,,Ivet, půjdeš se mnou lovit?" zeptala se. Protože jsem kvůli nedostatku inspirace neměla jak napsat další sloku, její nabídkou jsme přijala. Společně jsme se tedy vydaly do slané.
,,Neplavte daleko." nakázala nám mamča. ,,Ať na vás vidíme."
,,Neboj se." ujistily jsme jí.
Moře mělo docela problémový vstup, ale nějak nám to nevadilo. S dvojčetem jsme se střídaly, chvíli jedna lovila a druhá držela ten poklad v brýlích, další chvíli naopak. Do mé hlavy se pomalu, ale jistě dostávala inspirace. Zmizel se mne strach psát o "pohádkových" věcech, jako jsou mořské panny, jiné vodní bytosti a pirátský poklad. Vím, že piráti patřili i v historii, však nejčastěji je známe právě z pohádek. Mohla jsem se tedy vrátit k rodičům na deku, ale stále mi chyběla takzvaná básnická jiskra. Je to síla, co vás pobídne ke psaní a vymýšlení rýmů a přirovnala bych jí k tomu, když se snažíte někoho získat jako partnera a ten někdo vám řekne, že je nezadaný. Hned máte o něho větší zájem.
,,Našla si něco?" ptala jsem se, když Zuzka po páté vykoukla ze slané vody.
,,Nic. Jen pár mořských tvorečků, ale ty jsem o obydlí nepřipravila. Bylo by to to samé, jako kdyby tě někdo připravil o tvé milované psaní." byla její odpověď.
,,Já už bych šla na sluníčko, ale ty klidně lov dál. Ale nebudeš mít už to do čeho to dávat." informovala mne sestra.
,,Budu chvíli hledat další poklad, však s mírou. Misku potřebovat nebudu." Tou miskou jsem samozřejmě myslela potápěcí brýle číslo dva, ty první mi dvojče předalo. Hledání mušlí byla jen okrajová záležitost, ve skutečnosti jsem právě potřebovala ten impulz k napsání nových veršů.
Jakmile jsem byla v moři sama, potopila jsem se a plavala v moři. Hleděla jsem po kamenech a mušlích. Nalezených úlovků bych v ten den napočítala na prstech jedné ruky, ale nějak mne to netrápilo, jelikož za těch pár dní jsme jich našly hodně. Měla jsem pocit, že jsem skutečně malá mořská víla. Do mé hlavy se mi již dostala ta básnická jiskra potřebná pro psaní. Čím více jsem plavala pod vodou, čím větší sílu jsem měla pro dokončení básně. Asi po sedmnácté jsem vykoukla svojí hlavou ven, abych se nadechla vzduchu. Rodina se už začala balit a táta na mne zahvízdal se slovy: ,,Ivčo, pojď už z vody. Za chvíli půjdeme na večeři."
,,No jo, pořád, vždyť já už jdu." odvětila jsem drze, vylezla jsem z moře a šla na sebe nahodit ručník. V ten večer, už ale nevím zda v apartmánu, na procházce nebo v restauraci při večeři vznikla báseň Tajemství moře inspirovaná pohádkami ale i skutečnými zážitky, co jsem prožila v nádherné slovanské zemi.
