Odmala jsem měla blízko k nadpřirozenu až fantazii. Hrála jsem si na vílu, čarodějnici, věřila na kouzla a stále mírně na magii věřím. Jednou jsem vedla se svou sousedkou rozhovor při návštěvě její a ona mi řekla, že jako malá, když jsem k ní s dvojčetem chodily častěji jsme jí prý říkaly, že to, že budu spisovatelka mi řekly víly. Ano, přesně takhle. Že moje první kniha bude o alkoholu, že Zuzan a já jsme z jiné planety, že jsme na Zemi přišly se jen podívat. Byla jsem překvapená z toho, když jsem slyšela to, co jsem říkala jako malé děvčátko hrající se v koutě. Když na to se sestrou vzpomínáme, ona to vyhodnocuje jako výmysl příliš živé dětské fantazie. Já se nad tím zamýšlím a uznávám, že by to mohlo mít něco do sebe. Že v dětství mne nějaká čarovná síla pomalu ale jistě směrovala k tomu, co jsem dnes.
Předposlední vzpomínka z této série je o mém spojení s velkými básníky. Nejsem sice nějak ezotericky založená, ale cítila jsem potřebu zeptat se filozoficky na otázku- Co je to láska? Je rozdíl mezi zamilovaným a skutečným vroucím citem? Přemýšlela jsem nad svým dotazem a poslouchala jsem vážnou hudbu, která mne při psaní velmi inspiruje. Zkusila jsem si představit, že sedím u stolu a povídám si s velkými básníky, kteří se zapsali do historie světové i naší poezie velkým písmem. Vybrala jsem si tyto literární býky- Johanna Wolfganga Goetha, který je mi velkou inspirací, Václava Bolemíra Nebeského, zaujal mne jeho milostný poměr s Boženou Němcovou. Následoval pak Petr Bezruč, u toho mne také kouzlily jeho lásky, zejména ta k Fanynce Tomkové, které věnoval báseň Labutěnka a několik dalších a samozřejmě Shakespeare, protože ten může osnovy milostných příběhů stavět. Co kdybych se s nimi spojila přes své verše?, napadlo mne pod vlivem vzpomínek na své dětství a také pod vlivem historické zajímavosti, že císařovna Sisi, jedna z mých dalších múz také komunikovala s básníky prostřednictvím svých básní. Usadila jsem se za tedy svůj psací stůl a začala jsem s nimi komunikovat ve svých představách. Všichni pánové mi řekli, jak oni lásku vidí a na moje otázky mi odpověděli. Všechny odpovědi byly jiné, pochopitelně, když každý psal v jiné době a také každý muž byl trochu z jiného těsta i tak hodně inspirující a obohacující.
O té představě, že sedím s velikány u stolu a debatuji s nimi o lásce, respektive o svých otázkách, co jsem jim pokládala jsem napsala báseň Řekněte mi básnici. Protože mi připadala krátká, uznala jsem, že bych měla připsat aspoň jednu sloku. Otázku o lásce jsem si položila i sama sobě ve sloce: Poznáš i Ty Kollárová toto pokušení
nejen z iluzí z knih a ze své hlavy?
Dostaneš vůbec nějaké tušení,
jaké to je porušit naučené mravy?
Své příjmení jsem použila jako vzpomínkou na své sny nebo vidění, netuším jak to popsat označené za dětské výmysly. Ty ,,víly", tedy pokud to byly víly mi neříkaly jistě Kollárová, ale pokud bych se jako autorka uchytila, občanským jménem bych byla příjmením manžela ale jako pseudonym bych si nechala své rodné jméno. Jsou to však úvahy náctileté dívky, nevím ještě úplně, jestli budu jako vdaná paní se podepisovat na své rukopisy, může se to kdykoliv změnit. Nazývám psaní této básně nazývám spirituálním pokusem, jelikož jsem měla pocit, že jsem s nimi skutečně mluvila. Bylo to osvěžující ptát se jich na otázku, která zajímá světové filozofy i amatérské spisovatele.
Neskutečně se mi líbila tato báseň, když jsem dopsala tuto sloku, i tak jsem jí vnímala jako nedokončenou. Dopsala jsem k ní proto další sloku, kde jsem se sama sebe ptala, zda mne obejme ten vysněný, či to bude jiný, který mne bude mít rád. Tento spirituální experiment se u čtenářů uchytil a líbil se i těm, kteří Wattpad nemají, ale k mému psaní se dostávají jinak. S odstupem času si říkám, že bych mohla se spojit opět s dalšími velikány a opět se s nimi pohovořit klidně na jiné téma. Není to vyvolávání duchů, jen malý neškodný výlet do svých představ. A ten shledávám aspoň ze svých veršů za úspěšný. I ti největší a nejpřísnější realisté ho občas potřebují pro načerpání síly na svůj den. Občas zkuste se unést i do těch nejnaivnějších představ. Nemusíte snít neustále, nemusíte si různé věci představovat několik hodin v kuse, nicméně pokuste se aspoň pár minut svého volného dne věnovat takovéhle cestě. Ať jste mladí, staří, muž, žena, realista, či snílek, na chvíli, klidně i pár před spaním se ponořte do krásných představ. Nicméně si buďte vědomi toho, že z iluzí se nenajíte.
