První zachránci ztraceného světa Dots

Kapitola 3

Alvaro
Šel jsem do komnaty za Avarum, tu mám zase na starosti já, Sulva, třetí důvěrník, nemá nikoho, jsem za svou funkci rád, ale v tenhle moment bych radši byl o místo níž, hlavně, nechápu, proč si pro ní Hunter nepošle nějaké poskoky, jdou pro Bloodycurt, Sulvu, Penghaliona, ale pro Avarum jdu já. Hunter mě někdy opravdu vytáčí. Konečně. Dorazil jsem k její komnatě, zaťukal jsem a vešel. „Avarum, Pán koná schůzi. Máme tam být, je ohledně nového plánu, ten Maxon to pokazil. Tak nech už ty flašky a kapaliny. Nebudou čekat jen na tebe!" čekal jsem až aspoň odloží to co má právě v ruce a pak jsem šel zase zpět.

Nicol
Zahrabala jsem ve své brašně rukou a začala jsem vytahovat pár věcí co v ní bylo se slovy „Hele, koukal se někdo dovnitř, protože tady je..." A začala jsem vytahovat věci.
„Nějaký měšec a v něm asi něco je... Cinkáto, to bude asi pár drobných. Tohle vypadá na? Ou, to je dýka? Dýka. Jasný, dostali jsme tady jen tak zbraně, dýku, jo, to nám tak pomůže proti partě vycvičenejch bojovníků od čaroděje potom tady je... Další měšec, v tomhle je nějaký... Prach? Fajn, k čemu to sakra je? A taky tady je nějaký berevný kámen, tak ten stařec je fakt cvok."
Všichni se zastavili a začali se na mě koukat, já jsem ale nestihla zastavit a namířila jsem si to na zem i se Ziou, Kellen se rozhodl nám pomoci, dobře, nakonec pomohl velmi ochotně Zie a mě z ní jenom zvedl, ale i tak jsem to brala jako důkaz jak mu na nás záleží i po jednom dni co se známe. Pak se po optání Zii, jestli je jakože okey zeptal, o jakém kamenu mluvím, tak jsem ten barevný kámen vytáhla.
„A ještě tady je takový vak s jídlem a deka, ale když tě víc zajímá šutr"
Pokrčila jsem rameny a vložila jsem ten kámen do jeho ruky, on si ho chvíli prohlížel a pak začal něco hledat ve své brašně, potom řekl všem ostatním ať se podívají do svých brašen, jestli tam taky nemájí nějaký takovýhle barevný kámen, nikdo ho neměl, byla jsem jediná? Nechápala jsem to, to mi ho tam někdo dal nebo proč ho mám jen já? Kladla jsem si mnoho dalších takových otázek a očima jsem kmitala po všech ostatních, nakonec mi Kellen vrátil kámen do ruky s důrazem na to ať ho nerozbiju, pf jako kdybych byla nějaká nešika, pak vzal mapu a zkoumal ji, neříkám že mu to trvalo nějak mega dlouho, ale chvilka to fakt nebyla, takže Zia rozhodla, že se tady usadíme na tuhle chvilku, takže jsme si sedli na kládu od stromu co tu byla spadlá a Kellen mezitím zkoumal mapu. Nikdo to nechápal a nevěděl co hledá, ale byl tu konec konců nejstarší tak jsme to nechali na něm a taky ho za vůdce vybral ten šáhlej děda.
No konečně se Kellen pohnul ze svého místa, zůstal totiž tam, kde jsme se zastavili a prostě si sedl a opřel se o strom. Teď nám šel konečně říct, co hledal, prvně jsme ovšem zjistili, že on nic nezjistil takže jsme tady seděli, čekali a nic nedělali zbytečně. „Omlouvám se, že jsme se kvůli mě zdrželi, jen jsem si myslel, že na té mapě najdu nějaké místo, kam by ten kámen patřil, nějaké vodítko, abychom věděli kam dál, ale nic jsem nenašel" omluvil se nám Kellen a schrnul mapu „To je v pohodě" řekla Alea vzala si od něj mapu a podívala se na ni a nejednou to vypadalo, že jí něco napadlo rozešla se mým směrem natáhla ruku a řekla: „Dej mi ten kámen" radši jsem jí ten kámen dala. Ona si ho teda vzala a začala s ním předjíždět po mapě na opačné straně, než byla mapa vyznačená. Trochu naštvaně zavrčela a hodila s tím kamenem o zem se slovy, že je to k ničemu jenže ten kámen najednou začal pískat, spíš hrozně kvílel, nešlo to jinak, všichni jsme si museli zakrýt uši abysme aspoň trochu zmírnil ten hluk. Když ten hluk po chvilce stále nepřestával Zia se toho chopila, prišla k tomu kameni vzala si ho do náruče a pohladila ho, zvuk se o něco zmenšil, tak ho pohladila znovu a ještě jednou, pak jsme si už všichni mohli sundat ruce z uší, prišla i s tím divným kamenem ke mě „Na, vem si to byl u tebe tak ho poneseš ty"
„Um ne! Ne, ja to nechci! "
„bude stačit, když s tím nebudeš mlátit o zem"
„Fajn, ty mi s tím stejně jinak nedáš pokoj... Má někdo ponětí, co to bylo?" zeptala jsem se a ten šutrák jsem si položila a to velmi opatrně do brašny. Nikdo mi neodpověděl, tak jak bych chtěla, protože nikdo nevěděl co to bylo nebo co to mělo znamenat, tak jsme se nakonec schodli na tom, že budeme pokračovat v cestě i když si nikdo z nás po tomhle incidentu a dlouhém hledání v mapě nemyslel, že jdeme dobře...