První zachránci ztraceného světa Dots

kapitola 7

Kellen

Byl večer, díky té milé paní, která nás tu ubytovala, jsme měli místo na spaní, jídlo a teplo, dokonce i koupel jsme si mohli dát. Byli jsme tu vítaní.

Dostali jsme pokoj nahoře, kde rodinka normálně spala. Byl to krásný pokoj, kamenné stěny, které byli díky dvoum krbům vyhřáté, pohodlné a velké postele, jedna samostatně u zdi u okna pro syna, který tady normálně přebýval a druhá, manželská postel veprostřed pokoje, kde budou na tuto noc spát holky. Po stěnách byly obrazy a poličky na kterých byli převážně sněžítka a nebo květiny. Z tohoto pokoje vedly dvoje dveře, jedny na chodbu, ve které byli schody na půdu, kam jsme se nedívali a nebo dolů do pokoje pro hosty, kuchyně, jídelny a menšího obýváčku a koupelny, druhé dveře vedly taky do koupelny, tahle byla větší a lépe zařízená, nově opravená.

Iris byla dole, šla si ještě pro nějaké jídlo a vypůjčila si knihu, Zia byla v pokoji tady nahoře a prohlížela si mapu. „Neměla bys do toho pořád koukat" zrovna jsem vylézal z koupelny po koupeli, přisedl jsem si k ní „J-já vím, ale jak mám myslet na něco jiného?"

„No koupel ti určitě prospěje, mě to myšlenky pročistilo hezky. Ta vana je tady fajn, tak pojď" usmála se a kývla na souhlas „Okej, tak já Vás nechám samotný?" zasmála se Iris ve dveřích a už se snažila zase vycouvat.

„NE! Prosimtě pojď!"

„To je dobrý, jako bych tu nebyla"

„Ne, já si jdu lehnout a ona jde do koupelny"

„Fajn, já si jdu číst"

„Fajn"

Clara

probouzela jsem se za dohasínajících klacíků, Maxon se celou noc staral o oheň, ale i tak mi celou noc bylo chladno. Pomalu jsem se zvedla, promnula si oči a pořádně se protáhla s rukama natahujícíma se do vzduchu. Rozhlédla jsem se okolo a Maxon tu nebyl „Kam asi šel?" řekla jsem si pro sebe a o chvíli potom, když už jsem se zvedla z deky, se tu objevil.

„Tak už jsi vzhůru, to budeme za chvíli jít do tý vesnice, je celkem brzo, tak bych si tipul, že ještě nevyrazili" začal jako by se večer nic nestalo, což bylo velmi profesionální, možná není až tak špatnej.

„Jo, v to doufám... co to máš?" optala jsem se, když jsem si povšimla jak něco drží v ubrousku v rukou.

„Jo, em našel jsem nějaké bobule, není to úplně to na co sis zvykla na zámku, ale řekl bych že na snídani, dobrý" usmála jsem se a on mi úsměv opětoval, i když jsme oba vzájemně poznali, že ty úsměvy byli jen ze zdvořilosti.

Rozešla jsem se jeho směrem, „Já myslela, že nám Hunter dal jídlo s sebou."

„No to jo, dal nám něco, ale tak nevíme kolik jich je, takže bys je jako dračice možná neunesla a tak bychom je brali pěšky a to bude výhodnější brát si jídlo z brašny, navíc si budeme moct něco koupit v té vesnici" pokrčil rameny a hrdě mi ukázal co nasbíral

„Tohle? Doufala jsem, že se v rostlinách trochu vyznáš, i když nejsi druid ani elf"

„Jižiš co ti zas vadí?"

„To že jsou jedovaté? Takže ne díky... teda dobrá práce jestli ses mě chtěl zbavit" Maxon trochu uclkl a poměřil si mě pohledem jestli to myslím vážně, pak všechny bobule co nasbíral z látky vyklepal na zem. „Ne nechtěl jsem tě tím otrávit, myslel jsem že to jsou borůvky a tak" musela jsem se zasmát a znovu mu potvrdit, že byli jedovaté

„Bravo, chceš se mi ještě vysmát, že jsem tak neschopnej člověk, že nedokážu ani poznat jaká kytka je jedovatá, dotoho!"

„Takhle jsem to přece nemyslela, hele kašli na to!"