První zachránci ztraceného světa Dots

kapitola 8.

Clara

Šla jsem s Maxonem za roh domu a tam začala hledat v brašně.

„Co hledáš? Co děláme?" zeptal se Maxon „Řekla bych, že nejlehčí je něco odpálit, takže malou výbušninu od Avarum."

„Cože? Ty to tady chceš odpálit, nezbláznila ses?"

„Klid Penghalione!" okřikla jsem ho a z brašny vytáhla malou kouli, tak akorát do ruky „Jen jim támhle odstřelím tamtu střechu a spadne to na ně, nic velkýho" zasmála jsem se a začala mířit k baráku u kterýho byli

„Nechceš to nechat na mě? Řekl bych, že mám lepší trefu"

„Kušuj Penghalione! Kdo tu velí? Já! Tak to nech na mně." rozmáchla jsem se a hodila jsem kuličkou. Ta bohužel letěla jinam, než jsem potřebovala a tak vrazila do zdi, ozvala se rána a kusy zdi se rozletěli okolo „Jo, fakt skvělá trefa Bloodycurtová! Líp bych to sám nedal!" začal na mě pokřikovat Maxon. „Mlč!"

Jedna z těch holek se rozběhla dovnitř, ta, která měla v ruce Vutog zůstala na místě, až po tom co na ní zavolali ostatní ho pustila na zem a vyběhla dovnitř. „To je naše šance! Koukej hejbnout tím svým zadkem a seber to!"

„Co když mě uviděj?"

„Budeš utíkat druhým směrem, oběhni to až k pekárně dvě uličky odsud a schovej to! Hlavně se neotáčej ať ti nevidí obličej, tak jdi!" postrčila jsem ho a koukala se zpoza rohu. V klidu přišel až k Vutogu, jako by se nic nedělo, věděla jsem, že Maxon není v kradení nováček a tak jsem neměla problém ho tam poslat. Maxon si dřepl před Vutog, rychle se rozhlédnul okolo, jestli tam opravdu nikdo není, pak ho vzal do ruky „Hej! Nešahej na to!" ozval se nějakej kluk ze shora z té díry, kterou jsem tam udělala, Maxon nezaváhal a rozběhl se dál uličkou. Rychle jsem se schovala za roh, slyšela jsem, jak něco dopadlo na zem a pak už jen dupání. Já se rozběhla směrem k oné pekárně, kam jsem Maxona poslala.

Nicol

ráno jsme se probrala pod nátlakem Alei, která se mě rozhodla zbudit dřív než bych řekla že je nutné, ale zvedla jsem se, šla se převléknout a trochu se upravit v malé koupelničce, kterou tenhle domek měl. Alea na mě počkala a pak jsme se vydali na snídani, o které mi Alea říkala, že už je připravená.

Bydleli jsme tu s jednou milou paní, která měla dva malé kluky, kteří jí rádi pomáhali a tak tu bylo veselo. Jejich otec byl s ostatními muži a mladíky na lovu nebo co.

Po snídani jsme šli s Aleou ven a čekali jsme, až za námi přijde i zbytek skupiny z protějšího domku. Čas jsme si chtěli zkrátit tím, že jsme zkoušeli trochu pomoct, Alea vytáhla mapu a začali jsme v ní hledat. Já později vytáhla ten kámen, který jsem u sebe měla a prohlížela jsem si ho. Tentokrát jsem si opravdu dávala pozor, aby mi nespadl, i když to tak chvilkami úplně nevypadalo. Najednou byla slyšet rána, nebyla úplně velká, ale tím, že byla u nás tak blízko, tak se nám to nezdálo. Kousek od nás dopadlo na zem několik kamenů a trámů z domu před námi, kde měli bydlet Kellen, Iris a Zia

„Jdu se tam podívat, jestli jsou v pohodě, čekej tady!" vykřikla Alea a rozběhla se tam.

Po chvíli jsem zaslechla jak na mě zevnitř křičí „Nikol! Pojď sem!" zazmatkovala jsem a pohodila jsem na zem ten kámen na zem, rychle jsem se rozběhla dovnitř. Chvilku jsem se musela rozkoukat, vevnitř to vypadalo víc tmavě po tom co jsem přišla ze slunce, pak jsem zahlédla Ziu, která na mě volala ať jdu za ní nahoru. Šla jsem rychle za ní.

Kellen

Zia poslala Iris, aby řekla Joshovi, že odcházíme.

„Budem čekat venku!" ohlásila ještě k Iris, která už šla po schodech nahoru