Vlnky |SasuSaku| ✔

2 : Nezlomný

,,Vstávej!" ozval se nad ní podrážděný a netrpělivý hlas.

Sakura otevřela oči a snažila se posadit, zatímco byla zamotaná v několika přikrývkách.

"Co je?" zeptala se, promnula si oči a zívla, když si uvědomila, že neexistuje žádné nebezpečí. „Zemětřesení nebo se tohle místo chystá spadnout? Požár?"

,,Ne," řekl Sasuke tónem, jakoby mluvil s mentálně postiženým dítětem.

,,Dalo se doufat" zamumlala Sakura a zvedla se na nohy.

Sasuke zíral na Harua, věděl, že by ho měl víc omezit, ale ve skutečnosti nechtěl. Na místě, kde každý automaticky vyhověl jeho přáním a prakticky mu olizoval boty, bylo docela osvěžující si s ním promluvit. Připomínalo mu to ...

Připomínalo mu to dobu, na kterou doufal, že zapomene.

"Pojď se mnou!" nařídil a vykročil ze dveří. „Vždycky buď dva kroky za mnou."

Sakura se napjala, i když šla za ním a řídila se jeho rozkazy, v žaludku jí vířil vztek. Kdyby jí chlap řekl, aby tohle udělala v Konoze, určitě by na něj křičela něco o sexistech a vrazila mu takovou, že by na ní nadosmrti nezapomněl. Až na to, že tady předstírala, že je kluk, a tak udělala to, co by asi byla Narutova reakce.

„Ano, pane, bastarde, pane," zavrčela.

Sasuke se tak prudce zastavil, že to byly jen ninja reflexy, které Sakuru záchránily od toho, aby do něj vrazila.

„Jak jsi mi to řekl?" Neotočil se, ale chlupy na zadní straně Sakuřina krku stály úplně stejně.

„Uh... bastarde?"

„Už mi tak nikdy neříkej." Jeho hlas byl tichý, ale zuřivost v něm byla naprosto jasná.

„Ano, pane, debile," řekla Sakura, dřív než si to mohla uvědomit. Byly časy jako tyhle, které ji nutili přemýšlet nad tím, jestli náhodou nemá nějaké tajné přání umřít.

„Neříkej mi tak!" zavrčel Sasuke.

Otočil se, až když si byl jistý, že má svůj obličej pod kontrolou a na tváři typický stoický výraz. Když slyšel Harua, jak na něj mluvil Narutovými oblíbenými přezdívkami, něco se v něm sevřelo.

„Dobře... tak jak ti mám říkat?" zeptal se Haru a nevypadal, že by si dělal starosti, že dráždil někoho, kdo měl úplnou kontrolu nad jeho životem.

Ten kluk měl sebevědomí, které tady vlastnilo jen velmi málo lidí, a to jen z dobrého důvodu.

Vzhledem k tomu, že Haru byl otrok v podzemním úkrytu, byl Sasuke docela zvědavý, proč si byl tak jistý.

Sakura se trochu naštvala, když Sasuke ignoroval její otázku. Co očekávala? Byla jeho otrok a k tomu celkem drzý - pochybovala o tom, že by se tomuhle druhu chování vyhnula, kdyby byl jejím pánem někdo jiný, ale zdálo se, že to Sasukeho nezajímalo.

Pak celou dobu mlčela a následovala ho bludištěm chodeb, dokud se neobjevily v nějaké kavárně. Pro Zvuk to vypadalo téměř děsivě normálně ... dokud si nevšimla, že ti, kteří jedli, byli oblečeni do hnědého oblečení, měli na sobě kožené obojky a hlídali je velcí, svalnatí hlídači, kteří měli v rukou tenké a děsivé biče.