L e g i l i m e n s| 𝖱𝖾𝗀𝗎𝗅𝗎𝗌 𝖡𝗅𝖺𝖼𝗄

𝐕𝐈𝐈.- Dlouhá noc

Upstairs is the Regulus Black <3

V klíně mi přistane jakási mušle a já otevřu oči. Úsměvně se otočím do strany na Reguluse, který má na sobě povolenou bílou košili a béžové kalhoty, popadnu ji a mrsknu s ní po něm nazpátek.

Oba máme záhadně výrazně kratší vlasy v porovnání s realitou. Ty jeho na slunci připomínají ohnivé rozpálené uhle. Zatváří se rádoby nadmíru dotčeně a uraženě, dlouho mu to však nevydrží a opět se začne od ucha až k uchu šťastně usmívat. Leží na zádech, jednou nohou se ve vzduchu spokojeně opírá o koleno té druhé a kouká se na mě s přivřenýma očima.

Posadí se, vymete si z hlavy drobná zrníčka písku a došoupe se až ke mně. Znovu mezi prsty sevře narůžovělou mušli a tentokrát mi ji jenom v tichosti podá a důvěrně mi ji schová do dlaně. Je jiná než všechny ostatní. Dlouhou dobu si ji zamyšleně prohlížím, než zafouká silnější poryv jižního větru a odvane mou vizi pryč.

„Visenyo," zaslechnu Rega zašeptat, jenže jakmile pohnu krkem do strany, abych mu viděla do očí, já sama je otevřu a probudím se ze snu.

Odlepím pravou stranu od listu učebnice a rozespale se s pomocí loktů narovnám v zádech. Připadám si jako přejetá kombajnem.

Reg sedí za protější stranou kulatého stolku, na hlavě má kapuci od zelené mikiny s klokaní kapsou a oči se mu nezdravě lesknou jako čerstvě naleštěné sklo.

„Co tu ještě děláš, anděli?" zeptá se mě starostlivě, stále šeptem. Pousměji se nad pěkným způsobem, jakým mě oslovil, a snažím se před ním skrýt, jak moc mě to potěšilo. Zívnu si, prohrábnu si vlasy a opřu se o zadní opěradlo židle.

,,Řešily jsme tu s Evansovou ten její SPOŽÚS, ona pak odešla na kutě a já..." zastavím se ve vyprávění a rozhlédnu se po prázdném prostoru ohněm matně osvětlené nebelvírské společenské místnosti, abych přišla na to, proč jsem vlastně taky nešla spát a zdržela se zde tak dlouho, „...začala pracovat na jednom důležitém pojednání pro Křiklana. Můžu tě o něco poprosit? Zavři oči, jenom na krátkou chvilku, a nehýbej se."

„Chceš mě snad zabít?" táže se mě pobaveně, rovněž na mě ale působí unaveně a po celém dni vyčerpaně.

„Až tě budu chtít zabít, poznáš to," přesvědčím ho se smrtelnou vážností a počkám, než mé prosbě vyhoví, načež vyberu jeden z Lilyiných barevných odznáčků podporujících ten její slavný začínající SPOŽÚŠ a připnu ho Regulusovi na hruď. Uculím se a kousnu se do spodního rtu. „Už můžeš," pokynu mu a on si podiveně prohlédne, co se změnilo.

„Doufám, že si moc dobře uvědomuješ, že hned jakmile půjdeš spát, tak si tu věc ze sebe okamžitě sundám a už na ni nikdy v životě nesáhnu."

„Stejně ti sluší," zalichotím mu s lehkou dávkou ironie.

Reg s posměškem zakroutí krkem, kývne bradou na můj už ze dvou třetin popsaný kus pergamenu, natočí si ho směrem k sobě a začne si v něm soustředěně studovat. „Veritasérum," přečte si sám pro sebe nahlas nadpis mé práce a rozšířenými očními panenkami zběsile přeskakuje z řádku na řádek, aniž by si je celé pečlivě přečetl.

Umírněně se rozesměji, Reg si z hlavy sejme kapuci a pocuchá si všemožně zakudlané černé vlasy, z jejichž vizáže je nanejvýš zjevné, že už určitě spal a cosi ho vzbudilo. Změním tedy téma. „A proč vlastně nespíš ty?" zeptám se ho a zadělám lahvičku inkoustu, který mi tu už několik desítek minut schne.

„No -" začne a napřímí se, přeruší ho však náhlý pád různého kovového náčiní, s jehož pomocí nám v krbech dělají pořádek a udržují oheň pracovití domácí skřítkové, což se Lily také příliš nezamlouvá a zmínila se mi o tom během dnešního večera nespočetněkrát.