L e g i l i m e n s| 𝖱𝖾𝗀𝗎𝗅𝗎𝗌 𝖡𝗅𝖺𝖼𝗄

XIV.-Šest stop pod zemí

Upstairs is the Regulus Black<3

,,Troufnu si říct, že Remus je ze všech našich kamarádů vůbec nejhodnější. Jen ty sis musela vybrat toho nejhoršího," podotkne humorně Mell v poslední větě svého povídání, když jsme si na sebe konečně našly chvilku.

 „Regulus není ten nejhorší –"

„Ale je! S ním je to jen samý malér, vždyť si to přiznej! Oba bratři jsou stejní. Sirius se mi přiznal, že ho Moudrý klobouk chtěl zařadit do Zmijozelu!"

„To – to doopravdy?" vykoktám překvapeně.

 „To si piš, že jo. Jen se bál, že by se Regulus do Zmijozelu nedostal, a chtěl být s ním. No a nakonec to dopadlo právě naopak.Pamatuju si, jak si ze sebe ještě před nástupem do Bradavic dělali legraci – říkali, že kdyby přece jen byli rozděleni, tak by se vydávali jeden za druhého a vyváděli lumpárny, aby jejich koleje naschvál ztrácely body. Mám pocit, že za tu dobu co se nebavili, se to teď snaží všechno dohnat. Jen si přiznej, že Regulus už není tak temný, jako býval loni."

„To je jim podobné," pousměji se. Je pravda, že není den, kdy by se Regolus neusmíval. Je s námi nonstop. Od rána do večera. Starý Reg by se na nás na veřejnosti ani nepodíval a namyšleně odkráčel pryč.

Při rozzařování jsem dle abecedního seznamu samozřejmě přišla na řadu až po Pobertech a někde v hloubi duše v Nebelvír doufala. Kdybych se ale byla bývala ocitla ve Zmijozelu, jak mi v podstatě bylo předurčeno, nejenže bych neznala Jamese, ale v tomto případě ani Mell. Ani Lily, Remuse nebo Siriuse.

Chtěla bych do jednoho z těchto paralelních vesmírů, kde Reg patří ke nebelvírským nebo já ke zmijozelským, nahlédnout.

Musím uznat, že představa Rega jako jednoho z nás mi přijde poněkud vzrušující, ač zelená mu sedne více než červená, srdce má čistší, než jakýkoliv nebelvír, kterého znám.

„Není ti něco?" ptá se mě Mell.

„Jasně. Jen jsem se nad něčím zamyslela. Už asi půjdu, stejně jsem Regovi slíbila, že se s ním sejdu. Musíme něco vyřídit," oznámím jí, líně přehodím nohy přes okraj její postele a obuji si tenisky.

„Takže to Remusovi předáš?" poukáže na kus papíru, na který cosi v rychlosti načmárala a pověřila mě, abych mu to co nejšetrněji předala.

„Pokusím se. Díky za pomoc. A Mell?" obrátím se na ni ještě s něčím dalším, když už stojím na prahu dveří. Neustále mám v hlavě vše, co záhadného se teď děje ohledně jí a Averyho, nemůžu si pomoct, ale v kostech tuším, že toto nemá dobrý konec.

 Emmelin se postaví a s rukama založenýma na hrudi na mě kývne bradou.

„Buď opatrná."

,,Jako vždy na psí uši, slibuju," ujistí mě.

Vykouzlím vděčný úsměv a odejdu. Po schodech seskáču do dolního patra věže a dírou v podobizně vyjdu ven. Jakmile dorazím do vylidněné vstupní síně, kde jsme si s Regulusem dali sraz, nikde ho nezahlédnu a znervózním. Jestli na to zapomněl, ustřelím mu hlavu.

Nedostane se nám lepší příležitosti než o víkendu, kdy se většina učitelů pokaždé prakticky vypaří z povrchu zemského, nestane se-li nějaký průšvih, a opravdu nevydržím čekat dalších sedm dní, když to můžeme mít za sebou už dnes. Povzdechnu si a zkřížím paže na prsou.

Nezaslechnu ho přicházet a jeho přítomnost zaregistruji až v ten moment, kdy mi dlaněmi vklouzne do zadních kapes u džínů. „Ahoj, anděli," zašeptá mi do ucha.