L e g i l i m e n s| 𝖱𝖾𝗀𝗎𝗅𝗎𝗌 𝖡𝗅𝖺𝖼𝗄

IX. Magie funguje (část třetí)

Upstairs is Regulus Black<3

Na dle mého odhadu mou úplně nejšťastnější vzpomínku myslím téměř celou noc, dokud nepropadnu bezesnému spánku, ze kterého mě vzbudí až Emmelinin rachotící budík krátce po šesté hodině ranní, který mi opět uštědří nemalou srdeční zástavu. 

Ještě dlouho po jejím odchodu jen nehybně ležím zachumlaná v peřinách a vykukuji ven z okna na vycházející slunce, které se teď v zimě už tak často na obloze nezjevuje. 

Jakmile pronikne prosklenou dírou ve zdi vedle mé postele, svitne mi rovnou do očí, což mě donutí vstát a něco dělat. Obléknu se, učešu si zauzlované vlny a s kabelou přehozenou přes rameno se vydám nasnídat. 

„Dobré ráno," popřeji všem sedícím Pobertům nezaujatě a sednu si na volné místo naproti nim. 

Kolem nich široko daleko nikdo další nesedí, čtvrťáci jsou dnešního rána všichni shluklí pospolu opodál a jsou až podezřele seskupení kolem Jamese, který reprezentuje Bradavice, co by chytač v turnaji Tří škol.

„Spala jsi dobře?" zeptá se mě Sirius a usrkne si ze své po okraj plné číše. 

„Ehm," přikývnu k souhlasu a ukousnu si topinky. 

Do Velké síně se jako tradičně v každé jiné ráno nahrne hejno poštovních sov různých barev a velikostí, aby doručily svým příjemcům jejich dopisy či balíky. 

Poštu nikdy nečekám, nikdo mi sem do Bradavic v průběhu školního roku nepíše možná tak s výjimkou mých květnových narozenin, i přesto si ke mně ale přilétne černohnědý výr s velikým rozpětím křídel a šťouchá mi do ruky svým zobákem tak dlouho, dokud si od něj rudě červené psaní nevezmu. V momentě mě popadne panika. 

„Ksakru," vydechnu a nemotorně se pokusím s dopisem co nejdříve odběhnout alespoň na chodbu, kde už nebude tolik lidí. 

Je to hulák.

Nikdy jsem sice žádného neobdržela, ale moc dobře vím, jak tahle věc funguje, poněvadž už nejednomu z mých spolužáku takhle nevinně dopadl na stůl a pak nastala nehorázná spoušť. Pokud ho včas neotevřu, exploduje a bude řvát tak či onak.  Mám za sebou teprve pár kolíbavých kroků, když mi zničehonic vyletí z ruky a vezme situaci do svých vlastních. Schovám si tvář do dlaní a přitisknu se zády na stěnu za mnou.

Tak ať už to mám za sebou. 

„PŮJDEŠ SE MNOU NA PLES? REGULUS BLACK," ozve se přes celou celičkou Velkou síň a mně div neprasknou ušní bubínky. 

Když znovu otevřu oči, hulák už sám sebe požírá a mění se v potrhané kousky papíru. Své srdce slyším tlouct až v uších, všichni se na mě s pokřiveným výrazem dívají, zděšená profesorka McGonagallová spolu s profesorem Kratiknotem u učitelského stolu nevyjímaje, a já se konečně střetnu s pohledem Reguluse.

Škodolibě se usmívá, já si nemůžu pomoct a rozesměji se.  Sesbírám ze země všechno to, co z dopisu zbylo, a padnu zpátky na své místo. Všichni ostatní už mě konečně ignorují a jsou opět zahledění do svých talířů. 

„Holka z Krásnohůlek? Vážně?" zeptám se ho a on bezstarostně pokrčí rameny. Teď je mi včerejší sarkasmus, kterým přímo sršel, jasný.

,,Já ti ale říkal, že bys mezi ně zapadla. To ty nedáváš pozor," namítne a vítězně se oběma lokty opře o stůl, mírně se přes něj naklánějící. „Tak co ty na to? Prokážeš mi tu čest a půjdeš se mnou dnes večer plesat?" Pevně k sobě přitisknu rty, už jsem dozajista rudá jako rajče, a letmo párkrát za sebou kývnu nahoru a zase dolů. „Chci to slyšet," dožaduje se a já se opět musím rozesmát.