Představte si, že vám je nabídnuta práce, příležitost, o které se vám může jen zdát.
Tohle se přihodilo Melanie Hollandové - maloměšťačce z Colorada.
Přijme ji?
Bude schopná stát si za svým, když přijde na věc?
A co se teprve stane, až objeví svět...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Kde to jsem?
Co chcete?
To a ještě mnohem víc se mi honilo hlavou.
Okolí se mi mlžilo, jak jsem byla strkána kupředu. Když se zastavil, tak jsem se konečně mohla rozhlédnout. Neviděla jsem nic jiného, než mramor a luxus.
Tohle bude střešní apartmá...
„Chodbou vpřed," ozvalo se mi za zády.
„To si myslíte, že udělám přesně to, co mi řeknete?" otočila jsem se na něj a propálila ho pohledem. Kdyby pohledy mohly zabíjet, měla bych po problému.
„Mám vás tam snad dotáhnout?" I kdybych se snažila, nepřeperu ho. Nezbylo mi nic jiného, než poslechnout jeho instrukce. Dlouhou chodbou jsem prošla až k obýváku. Byl minimalisticky zařízený; jedna obrovská sedačka, pár křesel, konferenční stolek, jinak nic.
„To není možný." Vysoukala jsem ze sebe.
Vymyslela jsem tisíce možných scénářů, ale tento ne.
Snažila jsem se mu urputně vyhnout jenom proto, abych se ocitla přímo před ním. Nebyla to úplně moje vina, byla jsem sem dotažená násilím.
Přede mnou stál onen potetovaný psychopat ze včerejška. Teď by byl vhodný čas na úprk, ale na to jsem byla moc zaměstnaná zíráním na něj. Oblečený byl opět dokonale, ani nitka nevyčuhovala. Stál klidně, ale mocně. Vypadá přesně jako ten typ muže co ví, co chce a jak to získat. Jeho tajemné vzezření podtrhovaly obrazce inkoustem vpuštěné do kůže.
I v této nebezpečné situaci mě přitahuje.
„Slečno Hollandová," vyrušil mě z rozjímání. Rty se mi samovolně rozevřely, ale ihned jsem je znova zavřela. Jak to, že zná mé příjmení? Včera znal nanejvýš moje druhé jméno.
„Můžeme si promluvit?" Promluvit? O čem si tak může chtít popovídat? Zajímá ho, proč jsem včera napadla toho muže ze salónku? Nebo co všechno jsem viděla v uličce za kasinem? Viděl mě snad utíkat před ním na baru? Vířilo mi to v hlavě neuvěřitelnou rychlostí a než jsem se stihla vzpamatovat, jedna z nich mi vyklouzla.
„Jestli je to ohledně té uličky, já jsem opravdu nechtěla...Nesnažila jsem se..."
„O tohle se nestrachujte, Melanie Lilac." Pane bože, zná i moje křestní jméno. „Nezajímá mě, co jste v té uličce viděla, nebo neviděla."
„C–cože?" Nedělala jsem nic jinýho, než že jsem se strachovala, co se mnou bude, až ho znova uvidím.
„Mám pro vás nabídku."
„Pracuje pro vás tamten muž?" Skočila jsem mu netrpělivě do řeči.
